Jméno Alžběta Marie Minsterberská vévodkyně z Württemberka dnes asi nikomu nic neřekne. Navíc si leckdo i může říci, proč by měl znát jméno nějaké německé šlechtičny. Ovšem toto jméno souvisí s velkým člověkem české historie. Jak?
Nad bojištěm u obce Lipany se již rozptýlil dým. Ačkoliv byla tato bitva předkládána jako porážka husitů, tak se to nedá tak jednoznačně říct. Spíše to bylo vítězství zdravého rozumu nad fanatismem a vášněmi. Občanskou válkou zbídačená země, vyčerpané hospodářství znamenalo, že bylo nutno tuto válku radikálně ukončit. A tak si to umírnění husité spolu s katolíky vyřídili u Lipan s těmi radikálními. V této bitvě smočil svůj meč v krvi i Jiřík z Kunštátu a Poděbrad.
Jiří z Poděbrad byl původně hejtmanem Boleslavského kraje. V té době se spřátelil s představitelem panského stavu Hynkem Ptáčkem z Pirkenštejna, po jehož smrti převzal vedení celého panského seskupení. Zaujal vůdčí postavení v kališnickém táboře. Jenže účelové spojenectví vydrží jen do doby, kdy zmizí společný nepřítel. A to se po bitvě u Lipan a následné pacifikaci zbytků radikálních husitů stalo. A tak se znovu aktivovala katolická opozice. Jiří vytušil nebezpečí a v roce 1448 přepadl Prahu a zmocnil se jí.
V roce 1452 v duchu programu namířeného proti radikálním husitům dobyl Tábor, čímž významně oslabil tábority jako politickou a náboženskou skupinu. Zemským sněmem byl zvolen zemským správcem a pokoušel se o obnovu českého království, rozvráceného husitskou revolucí. Největší překážkou byla tzv. Strakonická jednota což bylo sdružení katolického panstva.
Budoucí český král Jiří z Poděbrad musel uplatnit svůj diplomatický um, aby zachoval mír v zemi a udržel kališnickou víru. Za této situace bylo pro Jiřího z Poděbrad nejlepším řešením uznání nezletilého Zikmundova vnuka Ladislava Pohrobka českým králem.
Od císaře Fridricha III. Habsburského, následníka zesnulého Zikmunda Lucemburského získal Jiří z Poděbrad uznání svého titulu zemského správce. Po dohodě byl Ladislav Pohrobek tedy 28. října 1453 korunován českým králem, byl však nezletilý, proto si Jiří udržel výkonnou moc a nadále se snažil udržovat rovnováhu mezi kališnickým a katolickým panstvem a částečně restaurovat královský majetek.
Ladislav Pohrobek však nepanoval dlouho a brzy po své korunovaci záhadně zemřel. Vznikly dohady, spekulace a podezření, ale čeští stavové zvolili králem husitu Jiřího z Poděbrad.
Rod Jiřího z Poděbrad je vlastně docela neznámý. Jeho otcem byl husitský velitel, který ale v mladém věku padl v boji, o matce se nic neví. Ani se pořádně neví, kde se Jiří z Poděbrad narodil. Přesto se stal tento panovník hvězdou na tehdejším politickém nebi a to i v rámci celé Evropy.
A to i přestože se musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením. Spousta učenců a představitelů dalších zemí Koruny České jej považovala za husitského kacíře a povýšence nízkého původu, který se zmocnil panovnického trůnu neprávem. Dokonce jej považovali za bastarda.
Situace se vyhrotila poté, když papež Pius II. začal zákeřně na Jiřího naléhat, aby zakročil proti kacířským husitům. Král naopak papeže žádal v březnu roku 1462 o potvrzení basilejských kompaktát (tj. především o zlegalizování kalicha a jmenování Jana z Rokycan pražským arcibiskupem. Papež toto odmítl s odůvodněním, že kalich byl povolen jen první generaci husitů. Bylo náhle jasné, že utrakvisté v čele s českým králem se tímto stávají kacíři. Nenávist vůči Čechy zvolenému králi vyvrcholila roce 1466 kdy byl Jiří z Poděbrad exkomunikován.Stalo se tak v Římě při zasedání papežské konzistoře. Český král byl v nepřítomnosti označen za kacíře, křivopřísežníka, svatokrádce, prašivou ovci… proto byl papežem odsouzen ke ztrátě důstojenství, statků, práv… a to se vztahovalo i na jeho potomky.
Jiří z Poděbrad panoval ale až do své smrti. Pokoušel se navíc sjednotit Evropu na jiné bázi než na té už tehdy stávající, to jest pod vládou německých panovníků. Vytvoření projektu Všeobecné mírové organizace křesťanských panovníků, v níž by se všichni snažili o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem. Ve spolku měly mít státy, uspořádané do větších celků (Galie, Germánie, Itálie, Hispánie…), po jednom hlasu, přičemž se počítalo s vůdčí rolí Francie. Naopak o papeži návrh takřka nehovořil a přiznával mu jen malé pravomoci. A v tom byl asi Jiřího největší zločin.
A nyní se vraťme k osobě Alžběty Marie Minsterberské vévodkyně z Württemberka. Tato paní se narodila 11. května 1625 na zámku v Olešnici, kde také 17. března 1686 zemřela.
V Olešnici se 1. května 1647 provdala za Silvia I. Nimroda Württemberského z Juliusburgu, kterému přinesla věnem Olešnické knížectví s asi sedmdesáti tisíci obyvateli, panství Meziboří a Šternberk na Moravě. Její otec zemřel již 31. května 1647 a král Ferdinand III. ponechal manželům olešnické vévodství, které udělil Silviovi Nimrodovi v léno, ale nechal si odstoupit panství Jevišovice.
V roce 1652 založila společně s manželem Řád lebky. Po vévodově smrti v dubnu 1664 vládla jako regentka za své čtyři nedospělé syny, spolu s Kristiánem Břežským a Augustem hrabětem z Lehnice.
Smrtí Alžběty Marie roku 1686 zemřel i jediný žijící potomek posledního skutečně českého krále Jiřího z Poděbrad. Jak se rod pánů z Kunštátu a Poděbrad objevil, tak také zmizel.
(redakce)
foto: Internet
