Naše lesy skrývají mnohá tajemství. Naši předkové se setkávali s různými bytostmi. Někdy to byli jen lidé, kteří se snažili vzbuzením dojmu nadpřirozena, či dokonce pekla jen zamaskovat nějaké své tajemství. Ať už to byli pašeráci, loupežníci, nebo jen alchymisté, kteří nechtěli být nikým rušeni. Ale ne pokaždé se jedná o takto snadno vysvětlitelnou věc.
O mnohým takových místech, kde se děje něco zvláštního přinášeli zprávy trampové. Ti se doposud setkávají s těmito jevy na svých toulkách českou krajinou. Jedním z takových je Petr Havlík, řečený Sokol.
„Na vandry jezdím už čtyřicet let. Za tu doby jsem potkal hodně lidí a také pár divných věcí. Jezdili jsme na Ameriku kde se tradovala pověst o Hágenovi, občas jsme zabrousili na Horní hrad kde zase strašil Jeroným a tak podobně. Samozřejmě, že zprvu jsme tomu nevěřili. Propaganda za bývalého režimu byla docela dobrá a tak jsem vyrostli v tom, že svět je vlastně černobílý. Ať tak či tak, na kolejnici na Hágence si nikdo z nás zazvonit netroufl. Co kdyby.
V roce 1998 byla moc krutá zima. Mrazy padaly pod dvacet stupňů. Jel jsem tehdy na vandr na Zadní zemi. Tak jsme říkali Česko-saskému Švýcarsku. Moc jsem to tam tehdy neznal, ale bylo krásně, svítilo slunce a zima mi nevadila.
Dorazil jsem večer, s tím, že cestu na camp si pamatuji. Kluci už jeli dříve, takže na mne měli čekat na místě. Mráz mi poněkud ochromil baterku, takže přestala svítit někde na začátku cesty lesem. V noci a v zimě vše vypadá jinak než za světla a bez sněhu. Nebudu to prodlužovat, prostě jsem zabloudil. Asi po dvou hodinách brodění sněhem jsem si uvědomil, že už jsem měl být na místě. Jenže camp nikde. Ani jsme to tam nijak nepoznával. Začínal jsem tušit že je zle. Mráz byl už takový, že ani vlněný svetr pod koženým vojenským kabátem nezabíral a voda v čutoře mi zmrzla na kost. Ačkoliv jsem stále šel, tak mi už byla zima. Sirkou jsem si posvítil na hodinky abych zjistil, že už je kolem půlnoci a to je špatně. Moc špatně. Dostal jsem poprvé na vandru strach. Bylo mi jasné, že pokud nenajdu nějaké místo na spaní, kde si udělám oheň, tak bych to hle dobrodružství také nemusel přežít. Ačkoliv svítily hvězdy a noc byla jasná, v lese byla tma, takže jsem neviděl nic co by naznačovalo, že je někde poblíž nějaká skála s převisem.
Jenže mne trampský pánbůh asi měl rád, jelikož jsem ucítil závan kouře. To byla vůně kterou nikdo nedovede představit. Někde poblíž byl někdo kdo měl oheň. Vzhledem k tomu, kde to bylo, tak se dalo logicky usoudit, že tam někde byl camp. Možná i ten, co jsem hledal.
Dral jsem se smrčím za tou vůní cestou necestou až jsem stanul nad roklinou ze které stoupal pramínek dýmu. Pravda, ještě tak půl hodiny mi trvalo, než jsem našel schůdné místo abych se dostal dolů, ale povedlo se a já stál před srubem jak vystřiženým z románů Jacka Londona. Z okénka se linulo světlo a pocit tepla. Otevřel jsem dveře.
Za stolem seděli dva kamarádi a na kamnech, rozpálených do ruda, se zrovna vařila voda v ešusu.
,Jdeš akorát,´řekl jeden z nich.
,Ahoj kamarádi, vás a tohle místo mi seslalo nebe. Kde jsem? Jinak já jsem Sokol.´
,Jsi na správném místě na naší boudě. A přišel jsi včas, jelikož se zrovna vaří voda na grog. A já jsem Toulavý Jack a tamhle ten, co už skoro chrápe je Indián Pete.´
Odbyli jsme si zdvořilosti a já jim popsal svou anabázi mrazivým lesem. Oba kamarádi poslouchali a občas se potutelně usmáli. Bylo mi jasné, že mi tohle místo zachránilo nejspíš život.
Ráno, za svítání jsem vstal, jelikož mne zcela nepokrytě vyhodili, s tím, že jdou jinam a že to je tajné kam. Ukázali mi cestu kudy mám jít abych se dostal na původní místo určení a já vyrazil.
Naše místo jsme nakonec našel. V noci jsem jen špatně odbočil, takže paráda. Vyprávěl jsem našim klukům co se mi v noci stalo, že jsem našel úplně super sroubek. Sice nikdo z mých kamarádů o něm nevěděl, ale nemusejí znát vše. Ještě ten den odpoledne jsem je zavedl na ono místo. Mělo to celé jeden háček. Po srubu nebylo ani památky. Že bych se spletl je nesmysl. U vstupu do údolí byl rozložitý dub a ten zlomený smrk, co byl opřený o skálu, byl také na svém místě.“
Lesy skrývají různá tajemství. Dali jsme opět slovo i panu Jindřichovi, našemu psychotronikovi.
„Tento příběh není nic nového. Existuje pověst ze středověku, kdy dva mniši vybírali peníze na stavbu kaple. Něco se jim vybrat povedlo, ale šli v nesprávnou dobu. Byla zima, to znamená hlad, nemoci a bída. Takže jejich výtěžek byl hodně hubený. Podle oné pověsti v lese zabloudili a navíc je pronásledoval ďábel v podobě vlčí smečky. Oba bratři se dostali do hlubokých lesů, kde je zastihla noc. Oba proto prosili Pannu Marii o pomoc a ochranu. Vzápětí zahlédli hrad, zamířili proto k němu a nevycházeli z úžasu. U brány je již čekali rytíři v bílých pláštích, kteří se o ně i jejich koníka postarali. Oba mniši byli uvedeni do kapituly, kde je přijal převor tohoto kláštera. Oba mniši byli jako u vytržení, jelikož netušili, že se v těchto místech nachází tak bohatý klášter, navíc vojenského rytířského řádu.
Oběma mnichům byla poskytnuta pohostinnost a navíc ráno dostali truhlu s penězi, která stačila na stavbu kostela a nikoliv kaple.
Ráno oba mniši vyrazili do svého domova, kde podali zprávu o svém zážitku a daru. Tam jim ale jejich představený vysvětlil, že žádný takový klášter neexistuje. Kdysi tam prý byl hrad, který patřil Templářům, ale tento řád již v té době neexistoval.
Asi není důležité, zda to byli Templáři, nebo někdo jiný. Důležité je, že nějaká síla poskytla ochranu a dar na oběma chudým mnichům. Je to naprosto stejný princip, jaký se objevil v příběhu Sokola. I jemu takto byla poskytnuta pomoc. To jen svědčí o jedné věci. Bohové, či Bůh, nebo Velký Duch, je ostatně jedno jak Boha kdo nazývá, nad námi bdí a sleduje naše kroky. A občas zasáhne.“
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas press
Toto ale není povídka, to je reálný příběh.