Černá Fortuna – relikvie pověsti, legenda, nebo realita? 5/5 (5)

Události Záhady

Mluví o ní bojovníci už od dávných dob. Podle pověsti, vždy když skončila bitva, tak nad bitevním polem pokrytým mrtvými a umírajícími nejen kroužili krkavci, ale i tančila podivná žena v tmavých šatech. Říkali ji různě. V roce 1991 československá televize natočila film Černá Fortuna, který tuto legendu vystihuje s jistou morbidní dokonalostí.
Tato žena, nebo spíše zjevení v její podobě, byla považována za samotnou Smrt, či démona z pekel, který vojákům, kteří mu upsali duši, dával pocit bezpečí, nezranitelnosti a vítězství. Alespoň do okamžiku, než si vybral svou platbu.
Pověst byla hodně rozšířena za třicetileté války, kdy mnoho lidí v podstatě nemělo jinou možnost existence než se stát žoldnéřem ve službě některé z bojujících stran. Pobělohorští exulanti, vojáci stavovské armády a mnoho dalších existencí upsalo svůj život válce, která skoro jeden celý lidský život.
Podle legendy právě nad mrtvými objevovala tajemná krásná žena. Kdo sebral odvahu a oslovil ji, mohl mít válečné štěstí. Alespoň do času. Na konci vojenské kariéry tohoto odvážlivce ovšem stála smrt. Ovšem do té doby byl takový člověk na bojišti nepřekonatelný.
Někteří odborníci se snažili vysvětlit tento fenomén nejen alkoholem, či podobnými způsoby Berserků, jejichž znalosti mohli podědit dánští a švédští vojáci po svých vikingských předcích. Berserkové byli neohrožení vikingští válečníci kteří šli do boje takřka nazí, naprosto pohrdající smrtí. Během bitvy bojovali s takovou zuřivostí a oplývali nadlidskou silo, že se stali inspirací řady legend. Podle historiků měli být zdrogovaní odvarem z bylin, nebo hub.
Je možné že někteří z pozdějších skandinávských vojáků z třicetileté války znali receptury na podobné válečnické dryáky a dali vzniknout legendě o Černé Fortuně. Zní to celkem logicky, pokud by ale neexistovalo svědectví desátníka Johna Leedse příslušníka 11. skotského královského regimentu z 27. pěší brigády, která se účastnila bojů na Sommě za první světové války.
„Byl skoro večer, když to skončilo. Alespoň pro dnešek. My i Frantíci jsme toho měli dost stejně jako Hunové (Němci). Pohled na území před našimi zákopy byl strašlivý. Mrtví leželi snad všude. Asi padesát yardů od nás řičel zraněný umírající kůň. Sergeant Maggrets už to nemohl poslouchat a tak se dotázal poručíka, zda smí koně dorazit. Důstojník kývl a nad bojištěm zazněl výstřel a po něm zakroužilo ve vzduchu jen hejno vran a krkavců. Jinak bylo ticho.
Padala mlha. Jen takový lehký opar.
,Pane, podívejte, je tam nějaká ženská´, ukázal znenadání vojín Steve Brennan na bojiště. Všichni jsme se podívali a opravdu. Mezi mrtvými šla žena v dlouhých šatech a plášti. Měla roztažené ruce jakoby nad nimi létala. Volali jsme na ní, ale nevšímala si nás. Brennan ji chtěl přivést k nám, proto vylezl na předprseň zákopu. Sergeant ho strhl zpět a to mu zachránilo život. Kulka německého odstřelovače mu jen srazila přilbu z hlavy. Ale ta podivná žena byla pryč. Museli jsme se navzájem ujistit, že se nám to nezdálo. Že tam opravdu byla. Brennan to koupil druhý den. Když umíral šeptal, že je tam ta žena zase.“
Tito vojáci nebyli váleční harcovníci třicetileté války, ani raně středověcí nájezdníci na irské kláštery. Byli to odvedenci toužící se vrátit domů od hrůz války. Viděli skotští střelci Černou Fortunu? A vojín Brennan?
„Staré germánské báje říkají, že padlé bojovníky odvádějí panny bojovnice Valkýry do Valhally k bohům. Pokud je tato legenda správná, nemohli ti vojáci ať už za třicetileté války, nebo v dalších konfliktech vidět právě Valkýru, která odváděla duše mrtvých? V křesťanském pojetí by to samozřejmě byla negativní bytost, démon, nebo dokonce Smrt. Pokud ale se stále budeme držet světa pověstí a vycházet z něj, tak nemůže být pověst o Černé Fortuně zbytek víry ve Valkýry jakožto průvodkyně mrtvých?“ říká psychotronik pan Jindřich.
Ano, tak to může být. Černá Fortuna by mohla být jiná podoba pověsti o Valkýrách. Ovšem, pokud je to jen pověst, jak to, že ji viděli i jiní vojáci v průběhu dějin? A vídají ji doposud?
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas press

Ohodnoťte, prosím, tento článek