„Šla jsem na na výlet na místo kde jsem ještě nikdy nebyla. Ani nevím, o mne atm tak táhlo. Až když jsem byla na místě, zjistila jsem, že to tam znám. Že ten okamžik, kdy jsem to poprvé viděla, okolí, lidi kteří tam byli, jsem již prožila.,“ píše čtenářka z Ostravy. Čas od času se někdo z nás setká s pocitem, že tuhle situaci jsme již prožili, nebo že jsme již viděli místo na kterém jsme, přestože jsme tam ještě nikdy nebyli. Říká se tomu deja vú.
Existuje řada různých teorií, které se snaží vysvětlit původ tohoto zvláštního jevu. Některé se tváří seriózně, jiné jsou zase přitažené za vlasy.
Lidé zabývající se mystikou toto vysvětlují tak že se jedná o vyvolané vzpomínky na minulé životy. Serióznější věděcká teorie pak hovoří o chybě v komunikaci mezi hemisférami našeho mozku. Obě poloviny prý vnímají situaci nezávisle na sobě a vzájemně komunikují. Jedna z hemisfér je ovšem dominantní a ta upřednostňuje vlastní vjem. Signál z druhé hemisféry přijde jakoby se zpožděním, takže se nám má zdát, že jsem onu věc, či situaci již zažili. Jak je ale u těchto teorií, které mají něco vysvětlit za každou cenu, běžné, nebere se v potaz řada věcí. Například to, že v tomto případě bychom deja vú zažívali asi tak každou vteřinu.
Například profesor MUDr. Milan Brázdil se v roce 2012 zabýval výzkumem tohoto fenoménu. Na základě svých zjištění uvádí, že se jedná o neurologický proces díky chybám v mozku. Lidé, kteří deja vú mívají, jsou postižení menší oblastí v mozku, která je zodpovědná za paměť a uchovávání vzpomínek. Profesor Brázdil vidí souvislost s vyšší dráždivostí hipokampu, což je součást velkého mozku, která hraje velkou roli při krátkodobém uchovávání informací a při prostorové orientaci. Podle své teorie tvrdí, že pocit deja vú mívají častěji lidé s vyšší inteligencí, žijící ve stresu. Co je spouštěčem, se však neví.
Parapsychologové toto nevyvrací. Uvádějí však i jedno z možných vysvětlení. Podle jejich názoru se jedná nejen o vzpomínky na místa, která jsme navštívili v minulých životech (což ale nevysvětluje to, že vidíme situaci tak jak je a ne třeba jak by vypadala o 200 let dříve), ale i cestování duše.
Například u těžce nemocných lidí, kteří podvědomě vědí, že zemřou.
Zeptali jsme se psychotronika pana Jindřicha.
„Ano, znám tuto formu výkladu. Nesouhlasím s tím, že se jedná o vzpomínky na dřívější životy a to z důvodu, který jste již v článku uvedli. Pokud by to opravdu byly vzpomínky na minulé životy, tak poznáte možná ulici, i když bude jiná, ale zaručeně nepoznáte uskupení lidí. Ovšem v jistých případech by to tak i být mohlo. Nemohu to na sto procent vyloučit. Existuje ale i vysvětlení, že se jedná, opět v jistých případech, o pokus o sebevraždu. Kdysi mne navštívil člověk, který míval deja vú vícekrát za sebou. A viděl v nich svou smrt. Jednou ho přejel vlak, jindy auto. Provedli jsme rozbor a vyšlo najevo, že jeho duch ve spánku vycestuje do prostou a vyhledává situace, kdy by se mohl zbavit těla, které jej tížilo. Nasměroval jsme pána k lékaři a zjistilo se, že má rakovinu. Naštěstí přišel včas a zřejmě ještě žije.“
Jak pan Jindřich říká, tak čas od času náš duch vycestuje z těla. Jedná o samovolné vymístění našeho JÁ. V astrálním světě platí pro čas úplně jiné zákony, než na které jsme zvyklí. Vlastně o nich nevíme takřka nic. Tvar krajiny, události a další věci jsou blízko u hranic s naším světem velmi podobné. A tak je možno nahlédnout po „řece času“ do budoucna. A v nejasných obrysech vidíme události a místa, která teprve budou. Vzpomínky ducha jsou uloženy v našem nevědomí a neumíme je běžně vyvolat. Ale čas od času, právě když se dostaneme na ono místo a zažijeme cosi, co nás upoutalo při našem astrálním výletě, je možné tuto vzpomínku vyvolat.
„Ano, může to tak být. A já mám ještě jedno vysvětlení, nad kterým zatím, alespoň co já vím, nikdo nepřemýšlel. Mnoho lidí hrálo a hraje počítačové hry. A tam existují dvě funkce. Save game a load game. Když se nám mise nepovede, nebo nám panáčka zabijí, tak stiskneme ono load game a jsme opět v okamžiku, kdy je vše ještě v pořádku. A co když je to tak i v našem životě? Co když Bůh, nebo bohové, je jedno jak to kdo pojímá, prostě sledují náš život a pokud s námi mají své plány tak čas od času stisknou to tlačítko load game.
Uvedu příklad: Stane se vám dopravní nehoda, při které zahynete. Chyba matrixu? Možná. Ale někdo, kdo má tu moc, se rozhodne vám dát další šanci. A stiskne ono load game. A vy zase jdete po té ulici, ale najednou máte pocit, že jste to již zažili a náhle víte, že se z té zatáčky vynoří automobil, který by vám mohl ublížit… Možná to tak není a já se mýlím, ale ledacos nasvědčuje tomu, že mám pravdu.
Víte, tohle mne napadlo už když jsem přemýšlel na tím nemocným člověkem. Proč viděl svou smrt a přesto se mu nic nestalo? Proč se nenechal srazit vlakem, když viděl, že se to stane? A celé mi to došlo, když jsem sám hrál jednu hru. Mou postavu mi zabili a tak jsem se vrátil o kousek dříve. Opět jsem šel na v té hře na stejné místo, jen jsem už věděl, co mne tam čeká a jednal jsem jinak. A uvědomil jsem si, že je to vlastně taky takové deja vú.“
Pokud má pan Jindřich pravdu, znamenalo by to, že nad námi někdo opravdu bdí a občas žehlí naše průšvihy a nerozvážnosti. Že nám dává druhou šanci a někdy i třetí a čtvrtou. Ovšem spoléhat na to, by byla asi veliká nerozvážnost. Snažme proto žít jak umíme nejlépe a když něco pokazíme, tak to neřešme fatálně.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas press
