České středohoří – lucké hradiště Vlastislav 5/5 (5)

Cestování Historie Události Zajímavosti

Když kníže Křesomysl odešel na věčnost, nastolen na Vyšehradě jeho syn Neklan. Ten vládl všemu plemeni moudře a mírně. S Litoměřici a Lemuzy měl pokoj a lásku a jeho slovo a vůle mnoho vážily u jejich vojvod. Na půlnoc však a na západ měl zlého souseda, to Vlastislava vojvodu, jenž vládl v končinách hrdých Lučanů při Oharce a horní Mži. Neklan byl mírný a rozšafný, Vlastislav divoký a vášnivý. Neklan bázlivého srdce, Vlastislav bojechtivý. Nic nedbal dobré sousedské vůle, nic práva ani spravedlnosti a krev proléval bez milosrdenství. Své sousedy tiskl krutě a táhl nejednou po zemi Lemuzů, Litoměřiců i po zemi Čechů se svou divokou družinou a bral daň na všech krajinách.
Čechové se dovolávali svého knížete, aby vzal zbroj a meč svůj a vedl je proti nepříteli. Leč Neklan byl srdce bázlivého a nechtěl. Vyslal poselstvo s drahocennými dary k uspokojení Vlastislava.
Lučanský kníže dal vystavět hrad, jež zove jeho jménem. Z něj Lučané škodili spojenectví Čechů, Lemuzů i Litoměřiců. Tu vypálili ves, tu usedlost. Své mrtvé oblékali do zbrojí tu Čechů, tu Litoměřiců.
Poselstvo dorazilo na Vlastislav a jménem svého knížete zaplatilo mír s Lučany. Leč ne na dlouho. Neklan zesmutněl, jelikož se bál boje. A tak poslal další dary svému sousedu. Ty už poselstvo ale nedoručilo. Vlastislav si je prohlédl a pravil:
„Vraťte se ke svému pánu a řekněte, že mu děkuji za ukázku jeho bohatství. Brzy si přijdu pro zbytek.“
Lucká válka patří k pověstem, které jsou velmi zajímavé. Český kníže Neklan byl hoden svého jména, jelikož se bál bojovat. Platil tedy za mír, ale to nikdy nefungovalo, jelikož kdo platí za mír, financuje válku proti sobě.
Válka dopadla pro Čechy dobře, navzdory černé magii, která měla pomáhat Lučanům. Čechy totiž nevedl do boje kníže Neklan, ale vojvoda Tyr, který byl válečník.
Někteří historici dnes pochybují o existenci Lučanů jakožto dalšího slovanského kmene. Lucko považují jen za vzbouřenou provincii českého knížectví.
Hradiště Vlastislav, kterého se týkal náš příběh leží blízko Lovosic a z nich se do obce stejného jména dá dojet autobusem. Podle Kosmovy kroniky mělo zaniknout mělo během Lucké války, kdy jej mělo české vojsko dobýt a vyplenit. Podle nálezů zde bylo osídlení již v době bronzové, takže je velice pravděpodobné, že toto místo bylo využito Slovany jako mnoho dalších míst. Slovanské artefakty z nálezů pocházely z druhé poloviny devátého století, ale opevnění bylo postaveno až v první polovině desátého století a nejpozději na počátku jedenáctého století zaniklo. Hradiště bylo pravděpodobně součástí linie obranných opevněných sídel na středním a dolním toku Ohře, do které zřejmě patřily také hradiště Hradec u Kadaně Drahúš Levousy, Klapý a Litoměřice. Tolik tvrzení archeologů a historiků.
Pokud to tak je, chránilo hradiště s dalšími uvedenými srdce českého státu před útoky z Německa. I když byla lokalita osídlena již ve druhé polovině 9. století, opevněný areál zde vznikl až v průběhu století následujícího. Jak je uvedeno v archeologickém atlasu, hradiště bylo patrně založeno jako součást linie opevněných sídel na středním a dolním toku Ohře, namířené proti Sasku či konkurenčním knížatům v Pobělí, kolem hradiště v Zabrušanech. Od 10. století chránila hradiště dřevohlinitá hradba s čelní kamennou plentou a další valy rozdělily i jeho vnitřní plochu. Archeologické výzkumy ukázaly, že nejvýznamnější částí hradiště nebyla jeho akropole, jak je tomu běžně, nýbrž vnější část (předhradí), kde se nacházela největší koncentrace obydlí i dalších nálezů. Objeveny zde byly jak zahloubené, tak nadzemní stavby. Unikátem je nález čepu z kované brány, která stála na jihovýchodě areálu. Hradiště zaniklo na počátku 11. století.
Jenže. Kdo trochu rozumí vojenské taktice všimne si podivností. Věnec obranných hradišť je umístěn na jižních svazích Středohoří, takže pokud chrání jižní území, nemá se o co opřít. Opevnění je nejsilnější na jižní a straně. U Vlastislavského hradiště je to velice patrné. Zatímco západní svah je velmi strmý, svahy na východě jsou mnohem mírnější a na severu chybí úplně. Celý obvod trojdílného hradiště byl chráněn opevněním. Dominovaly mu tři obloukovité příčné hradby, které hradiště chránily na nejpřístupnější severní straně a které zároveň hradiště dělily na tři prostory. Dodnes jsou patrné valy, z nichž střední a vnitřní jsou natolik poškozené zemědělskou činností, že se projevují pouze jako nevýrazné terénní vlny. Vnější val je dosud dva metry vysoký. Opevnění bylo tvořeno dřevěnými rošty, čelo hradby bylo zpevněno kamennou zdí z opuky širokou 86 centimetrů. Vnitřní stěna byla postavena z vodorovně uložených klád. Celková šířka hradby byla asi pět metrů. Chránil ji navíc devět metrů široký příkop. Další dvě hradby byly postaveny podobným způsobem. Jejich příkopy dosahovaly hloubky až 2,5 metru a do jejich dna byly zaraženy kůly.
Archeologický výzkum odkryl bránu vnitřního prostoru. Tvořila ji úzká ulička vytvořená protažením hradby směrem dovnitř areálu. Nad vstupem do uličky stála dřevěná věž. Jedním z nálezů v prostoru brány je železný čep se dvěma panty pro zavěšení vrat.
Pokud toto místo navštívíte, tak zjistíte, že největší síla byla namířená tedy nikoliv ve směru postupu severního nepřítele z Německa, ale kryje vstup do Středohoří z rovin Poohří. A opírá svou obranu o kopce které má za zády. Pokud bychom měli pravdu, pak by umístění tohoto věnce pevností mělo smysl.
Ať o bylo jak to bylo, dnes se po pláni bývalého opevnění prohání jen vítr. Jen málo stop dnes prozrazuje, co tu bylo a odhalí je jen zkušené oko. Jen kousek od hradu Vlastislav se tyčí malé návrší se skálou. A kdo umí naslouchat si zde může sednout, opřít o ni a vnímat její paměť trvající miliony let. A do ní patří i neutěšené události v tomto kraji, plném hradů a opevnění. A pokud zde zůstaneme na noc a nepřipustíme si strach, tak třeba zaslechneme i frkání koní, vrzání sedel a postrojů doplněné o zvuky zbroje a hlasy dávných ozbrojenců. Stačí jen naslouchat a dotýkat se země, nebo skály.
(redakce)

https://www.youtube.com/watch?v=GmrkgU3292w

foto: Miroslav Neumaier

Ohodnoťte, prosím, tento článek