„Diktovali nám jako poraženým.“ 30. září 1938 5/5 (4)

Historie Události Válka a vojenství

Na dnešní den připadá jedno z velmi pohnutých a nechvalným výročí novodobé historie Československa. V roce 1938 tohoto dne skončily naděje vojáků československé armády a také většiny obyvatel ČSR na obranu vlasti před německou rozpínavostí. Německo, Itálie, Francie a Velká Británie se dohodli na tom, že Československá republika bude obětována Německu a západní mocnosti si tak koupí mír.

Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany pod vedením Konráda Henleina, která dle instrukcí z Berlína vyvolávala v pohraničá nepokoje, včetně ozbrojených útoků na československé státní instituce, spolupracovala nebo se přímo podílela na únosech československých státních občanů gestapem do Německa. Tyto snahy byly zaměřeny na jeden jediný cíl. Likvidace jediného demokratického státu ve střední Evropě. Mnichovská dohoda je příkladem politiky ústupků, které Západ vedl z hrůzy z nové války, kterou Německo opět nepokrytě vyhrožovalo.

Roku 1933 v Německu vyhrál volby Adolf Hitler se svou socialistickou stranou. Takže nikoliv krajní pravice, jak je často zcela úmyslně, ale mylně uváděno, ale krajní levice. Od té dby bylo Československo ve vážném existenčním nebezpečí. Němečtí národní socialisté slibovali revizi Versailleských dohod, požadovali navrácení starých území a plánovali expanzi na Východ. Pro tento plán potřebovali i území ČSR, pro její strategickou polohu a průmyslový potenciál. Tomuto nebezpečí se Československo snažilo čelit jak budováním silné moderní armády a pohraničních opevnění, tak i posilováním spojeneckých svazků, jelikož Malá dohoda (smlouva o společné obraně bývalých států C.K. Monarchie) se vztahovala pouze na pokus o obnovení Rakouska – Uherska. Vláda ČSR tedy hledala spojenecké závazky u tradičních rivalů Německa. Francie stála přímo u vzniku nové republiky, pomáhala budovat její armádu a i policejní systém státu, založený na policii a četnictvu. Byla proto zcela vhodným spojencem. Nově též Sovětský svaz, který sice měl společenské zřízení velmi podobné Hitlerovu Německu, ale československá diplomacie jej shledala méně nebezpečným.

Žádný ze spojenců ČSR neměl zájem na dalším krvavém konfliktu velkých rozměrů. Hrůzy první světové války byly ještě v živé paměti. Spojenecká smlouva byla zřejmě proto poněkud vágní. Její slabinou byla neurčitá formulace smlouvy s Francií, navržená československou diplomacií, a vázání pomoci SSSR na kroky Francie. Vše záviselo právě na to, jestli v případě ohrožení naší vlasti Německem, Francie půjde do války.

V rámci volebních slibů začal Adolf Hitler mít územní požadavky vůči ČSR za vydatné pomoci předem instruované Henleinovy SDP. Německé nároky tak byly před světovou veřejností vysvětlovány jako touha etnických Němců se začlenit do své přirozené vlasti a náprava chyb vyplývajících z Versailleských dohod. Důsledkem toho všeho bylo, že velmoci, na jejichž pomoc při obraně proti německé agresi československá vláda nejvíce spoléhala, měly snahu se s nacisty dohodnout a předejít tak válce. Navíc řada západních politiků již v té době koketovala s myšlenkami Karla Marxe a ty Adolf Hitler praktikoval se strojovou důsledností na německém obyvatelstvu. Proto jim byl nacistický režim velmi sympatický, jelikož dokázal to, co jim demokratické principy nedovolovaly.

Aby Německo nevypadalo jako agresor, Hitler od svého jmenování kancléřem pravidelně navrhoval Československu smlouvu o neútočení, stejnou jako mělo s Polskem. Tato smluva v polské verzi upravovala vztahy s německou menšinou a Německo fakticky uznalo existující německo-polskou hranici. Československá vláda toto ale odmítala. Československo naopak uzavřelo 16. května smlouvu o vzájemné pomoci Sovětským svazem. V tu chvíli začalo být v německém tisku napadáno jako bolševické centrum ve střední Evropě. Neustávaly ani německé útoky na Československo jako stát, který pošlapává práva svých menšin. Prezident Edvard Beneš na nenávistné německou propagandu tisku reagoval tak, že označil otázku národnostních menšin za čistě vnitřní záležitost Československa. Vyjádřil také přesvědčení, že porozumění s Německem lze dosáhnout. Zároveň prohlásil, že Německo může být pro Československo nebezpečím, ale naopak to není možné. Snažil se zabránit mezinárodní izolaci Československa a přesvědčoval západní mocnosti o tom, že případné ústupky Československa Německu by měly značný dopad na celou západní Evropu. Vzhledem ke stupňujícím se požadavkům Sudetských Němců přijala československá vláda 18. února 1937 vládní program, kterým vyšla vstříc požadavkům sudetských Němců. S tímto dokumentem souhlasily všechny německé politické strany, avšak SdP jej okamžitě zavrhla Ještě téhož roku měl německý generální štáb připraven plán útoku proti ČSR pod názvem Fall Grün, který již počítal s tím, že Československo zůstane osamoceno a jeho spojenci mu na pomoc nepůjdou. Hitler navíc věděl, že proti svému sousedu nemusí ani mobilizovat, jelikož síla wehrmachtu byla ve stejném počtu jako měla ČSR obyvatel.

V pohraničí byl navíc uskutečněn ozbrojený převrat, kdy formace sudetoněmeckého Freikorpsu zaútočily na četnické stanice, vojenské posádky a celnice. Reakce Prahy spočívala v tom, že do pohraničí vyslala vojenské jednotky, které měly situaci pacifikovat. Do těchto bojů se zapojila i německá armáda, která vedla přeshraniční dělostřeleckou palbu na území republiky proti jednotkám čs.armády. Převrat se sice podařilo potlačit, ale republiku se zachránit nepodařilo. A tak, ačkoliv armáda i obyvatelstvo bylo připraveno na střet s nepřítelem a Sovětský svaz přislíbil svou pomoc i když Francie nesplní svou část dohody, 30.září se v Mnichově západní politici dohodli a předhodili ČSR Německu. Jen málokdo se postavil na obranu malé republiky. Jedním z těch, kdo nesouhlasil s Mnichovskou dohodu nesouhlasil byl Sir Winston Churchill. Jeho slova:

Británie si mohla vybrat hanbu nebo válku. Zvolila hanbu a má válku,“ se nakonec naplnila do důsledku.

Západní Evropa si podala s Hitlerem ruce a slavila koupený mír. Nikdo nechtěl proti Německu, které již vesele porušovalo Versailleské dohody a připravovalo se na válku proti „plutokratům“ (západním demokraciím) zakročit a tak výzvy Sovětského svazu o společné protinacistické frontě zůstaly neoslyšeny. Pakt Molotov – Ribbentrop byl už jen vyvrcholením tohoto postoje.

Podle názoru některých historiků a novinářů k Mnichovské dohodě přispěla politická a diplomatická selhání československé vlády. Obdobné stanovisko zastává sudetoněmecká interpretace, podle které nese československá politika sama odpovědnost za zničení státu. Navíc je již i tendence svádět začátek druhé světové války na Sovětský svaz. Německo je již očištěno a připomínat tyto události je vůči němu, jakožto srdci EU nejen neslušné, ale víceméně nepřípustné. Tak je nutno odpovědnost za druhou světovou válku svalit na někoho jiného. Na Rusko.

Mezi řadou německých politiků dodnes panuje názor, že rozbití Československa bylo to nejlepší co mohlo tento region potkat a že si za represe v Protektorátu mohou Češi sami svým nepřátelským postojem k Říši. Tyto názory navíc zesílily připojení České republiky k EU.

(redakce)

foto: Archiv

 

Ohodnoťte, prosím, tento článek