V našem průvodci tajemnem po Čechách jsme si ukázali mnoho míst, kde „svět za oponou“ poodhalil svou tvář. S těmito podivnými jevy se setkávali hlavně trampové, jelikož to byli oni, kdo po nocích spali v lese a navštěvovali tato místa. Jedním z nich je i zřícenina skalní tvrze Vlčí hrádek. Nechme opět mluvit jednoho z pamětníků podivného setkání, trampa Jana Horkého, řečeného Seržant.
„Už ani nevím který rok to bylo, ale nějak okolo revoluce. Příslušníci VB už nás nehonili po lesích, ochranáři také už nějak neprudili a tak jsme si užívali vandrů plnými doušky. Jezdili jsme hlavně pod skalní převisy na Mezní Louku, Jetřichovice, ale i Blíževedly a vůbec všude tam, kde byly pískovce. Bylo mi tehdy tak osmnáct, nebo devatenáct. No, už mi nalili i pivo. Byli jsme plní romantiky a touhy po dobrodružství.
Tehdy, jsme na podzim jeli na vandr opět na Děčínsko. Dnes je tam národní park, ale tenkrát nebyl, takže se dalo jít všude. Dnes vám tam dají pokutu už jen za usárnu na zádech, ale když se řítíte lesem na čtyřkolce, tak vám ochranář ještě zasalutuje.
Byla nás partička okolo sedmi kamarádů. Dnes si už ani na všechny nevzpomenu ale dva z nich vyčnívali. Mamut a Dag. Ten první měl nabalené věci pro dva lidi. Vždycky. Co kdyby někdo něco neměl. A Dag? Tomu tak smrděly nohy, že měl zakázáno se i zouvat. Ale nedal pokoj jediné holce v okolí pěti kilometrů. A vařil si kovbojské kafe. Ani nevím kde je jim konec.
Vystoupili jsme z vlaku v Zahradách a zamířili k Vlčí hoře a dál k Dlouhému rohu. Byla už tma, ale svítil Měsíc, takže se šlo dobře. Dag projevoval holkám svou přízeň, takže za chvíli nesl kromě své bagáže ještě jednu usárnu a jedno tele, v domnění, že večer bude sladká odměna. Večernici, jak se jedna z nich jmenovala, jsem znal a věděl, že si dělá z toho kovboje jen legraci. Ta druhá nevím. Tu jsem tehdy viděl poprvé.
Nějak v noci jsme došli na kemp (skalní převis s upraveným ohništěm a místem kde se dá přespat – pozn. redakce), udělali oheň a jídlo. Spát se nám ještě nechtělo. Snad to bylo tou dušičkovou dobou, úplňkem, či nějak blízko úplňku a tím jak vítr hrál prazvláštní melodii mezi stromy a skalami, no prostě došlo i na povídání strašidlech. Kamarádi vzpomínali kde se jim do přihodilo, povídali se pověsti. Přišla řeč na Ameriku a Hágena, na Údolí Smrti na Mezní Louce, kde mělo strašit okolo kempu Black Wolf, na Dolský mlýn, který také neměl zrovna skvělou pověst a tak podobně. Večernice pak ale začala povídat cosi o Vlčím hrádku, který ležel kousek od nás. Prý to tam také není v pořádku. Je to místo, kde dochází k prolínání světů a kde se má údajně otvírat brána do pekla. Povídat si u ohně o něčem vzdáleném je sice pěkné, ale když to má být blízko, tak už to tak hezké není.
,Tak se tam pojďte podívat. Vždyť je to jen kousek odsud, ‚řekla Večernice najednou. Začali jsme se tedy navzájem hecovat, kdo sebere odvahu a půjde se kouknout na místo, ze kterého naskakovala husí kůže. Čekal jsem, že zrovna Dag by asi šel. Během povídání totiž mluvil o jednom kamarádovi, nějakém Jimovi, který byl prý dost velký magor, aby tam šel ještě i provokovat. Jenže Dag se mezitím vytratil s onou druhou kamarádkou a užíval si ve spacáku jiné slasti. Mamutovi se nechtělo, a tak jsme nakonec šli jen já, Večernice a jeden kamarád. Na Vlčí hrádek to není daleko. Seběhli jsme dolů k potoku kde byla cestička. Ví, že pak na křižovatce jsme se dali doleva, pak zase doleva a za chvíli jsme byli pod Vlčím hrádkem. Na místě nebylo nic moc. V podstatě byste ani nepoznali, že tam něco někdy bylo. Tak jsme si sedli na a čekali na čerty a zjevení. A nic se nestalo. Nakonec onen kamarád chtěl jít zpátky a protože neznal cestu, řekla Večernice že ho doprovodí, ale že se vrátí. Já ještě jít nechtěl. Bylo tu pěkně. Klid, jen Měsíc svítil a v dálce houkala sova. Prostě zvuky nočního lesa. Asi jsem usnul, ale jen na chvíli. Kožený kabát, co jsem měl, mi dovoloval ledacos. Prudce jsme otevřel oči, jelikož se mi něco nezdálo. Bylo ticho. Sova nehoukala, vítr nefoukal, jenže a to bylo divné, ani ten Měsíc nesvítil. Zprvu jsme si řekl, že se asi zatáhlo. Večernice nikde nebyla a tak jsem pomocí baterky šel zpět. Cestu jsem si pamatoval. Pořád mi ale bylo divně. Něco nebylo v pořádku. Jen jsem nevěděl co.
Na kemp jsem došel bez problémů. Jen tu bylo ticho a ani oheň nehořel. Zprvu jsem si myslel, že už šli spát, jenže on tu nikdo nebyl. Ani moje věci. Začal jsem volat okolo, jelikož jsem si myslel, že si udělali kamarádi nějaký kanadský žertík a schovali se mi. Jenže nic. Pak jsem sáhl do ohniště. Bylo studené. Pomalu mi docházelo, že je tu něco hodně špatně. Tma, ticho, a kemp na kterém nikdo nebyl. A už docela dlouho. Přitom jsem byl na tom našem místě, kam jsme večer přišli. Znal jsem to tu. Začal jsem panikařit a volat kamarády na celé kolo. Volat bylo slabé slovo. Doslova jsem řval jejich jména, ale jen ozvěna mi odpovídala mrtvé ticho následovalo hned na to. Nikdy jsem nezažil takový strach. Připadal jsem si sám na celém světě. Svítil jsem baterkou kolem sebe jako zběsilý, ale nikde žádná stopa po mých kamarádech.
No, v tomto rozpoložení mne zastihlo i svítání. Byl jsem unavený a vyděšený. Svět má své zvuky. Letadlo, ptáci, občas hovor turistů, jenže tady bylo ticho. Jen šumění vody potoce. Bylo mi jasné, že tohle už není žert mých kamarádů. Celou noc se někde schovávat by nevydrželi. Navíc, ráno byla mlha. Taková ta sychravá a mokrá. Nebyl jsem daleko od toho, že se sesypu. Věděl jsem kde jsem, ale nevěděl jsem kdy tam jsem. Pak se to stalo. Na cestě ke kempu, kam jsme se zase vrátil stál nějaký člověk. Děda s dlouhými vousy a páskou přes oko. U nohou mu leželi dva psi, spíš vlci, podle zabarvení. Byl zvláštně oblečený, jelikož měl plášť, takový jako z filmu. Jenže mně už nic nepřišlo divné. Jen na mne kývl rukou ať jdu za ním. Zavolal jsem na něj, ale on prostě šel po cestě směrem k Vlčímu hrádku, stejně jako jeho psi. Dovedl mne zpět na místo, kde jsem viděl Večernici naposledy. Pak poprvé promluvil.
,Zůstaň tu, jestli se chceš vrátit.´
Pak zase odešel do mlhy. Byl jsem hodně zmatený a nevěděl, co mám dělat. Sedl jsem si na zem a nechápal. Nic jsem nechápal. Nakonec mne zmohla únava a já na chviličku zavřel oči.
,Seržante, nespi!´
Otevřel jsem oči a nade mnou stála Večernice. Svítil Měsíc a já si uvědomil, že jsem zase tam, kde mám být. Ani nedovedu vyjádřit slovy, co se tehdy ve mne odehrávalo. Vychrlil jsem cosi o tom ,že ji rád vidím, a že jsem měl strašný sen. Jenže já tušil, že to žádný sen nebyl.“
Co se Seržantovi vlastně stalo jsme se dotázali psychotronika pana Jindřicha.
„Co se mu stalo je celkem nasnadě. Už jsem o podobných věcech slyšel a i četl. Člověk je ve špatnou dobu na špatném místě a je zaděláno na malér. Měl štěstí. Nedostal se moc daleko. Můžeme spekulovat o tom, zda se dostal jen do jiného času, to znamená, že zůstal v našem světě, jen v jiný čas, nebo a to si myslím já, se dostal do astrálního světa. Tomu nasvědčuje několik věcí a hlavně ta absence zvuků civilizace a života. Astrální svět je blízko jeho hranic s naším velmi podobný a nedá se hned rozeznat. Až na bytosti, které tam můžeme potkat a tady naštěstí ne. I když někdy nevím, co je horší. Zda nějaká astrální bytost, či magor například za volantem. Náš pisatel se octl podle mne velmi blízko hranic s naším světem, takže poznával krajinu, našel tam i onen kemp a všechno jak má být. Jen ti lidé byli pryč. Vlastně měl pravdu, když říkal, že má pocit, že je sám na celém světě. Byl. Alespoň v daném místě. A měl veliké štěstí, jelikož si tam pro něj přišel samotný Odin. Alespoň dle popisu to byl on. Kamarád Seržant se setkal s Bohem, který ho přivedl opět k bráně. Zda se tam portál otevřel náhodou, či k jeho spuštění došlo záměrně, nedovedu posoudit. Možná, že se tam někdy někdo pokoušel o rituál a tak docela se mu nepovedl, nebo je to místo běžného průchodu. Nevím. Nebyl jsem tam. Nikdy. Ale to není podstatné. Podobná věc se totiž může stát každému z nás. A v podstatě kdekoliv. Souvisí to s magickou pamětí krajiny, jak jsme tom již jednou mluvili. A naši předkové to znali a věděli. Proto byli obezřetní a na určitá místa nechodili. V pověstech se totiž často zachovaly právě zprávy o nebezpečnosti takových míst. Ale vše dobře končívá. Neznám příběh, kde by se člověku nakonec nedostalo pomoci a ochrany, jelikož tohle je nad jeho síly. Je ale pravda, že tam, kde by to dopadlo špatně, by zase neměl kdo vyprávět,“ dodává Jindřich s poťouchlým úsměvem na závěr.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier
