Nad městem Litoměřice v severních Čechách se tyčí zajímavý kopec Radobýl. Už na první pohled upoutá svým nezvyklým tvarem, jelikož se na něm podepsala těžba kamene. Na jeho vrcholu stojí veliký kříž poukazující na ne nechvalnou historii tohoto místa kterou u nás psalo Německo.
V hlubinách pod Radobýlem a sousední Bídnicí se nacházela síť chodem z důlní těžby. Tento komplex byl využit německou mocí v době okupace k vytvoření podzemní továrny na výrobu zbraní.
Vývoj situace na frontě donutil Německo umístit důležitou výrobu pod zem, aby zůstala ukryta před zraky spojeneckého letectva. S výstavbou této továrny začali nacisté již na jaře 1944. Na otrocké práce sem Němci dovezli 1200 totálně nasazených občanů Protektorátu Čechy a Morava a tisíce vězňů z terezínského ghettta a malé pevnosti, tak i z menšího litoměřického koncentračního tábora v Litoměřicích, pobočky Koncentračního tábora Flossenbürg.
V Terezíně bylo v červnu/červenci 1944 založeno speciální komando Richard. Nejdříve chodili vězňové do práce pěšky, později je vozily autobusy, v roce 1945 chodili opět pěšky. Na staveništi továrny se komando rozdělilo na dvě části, jedna pracovala na povrchu (vysypávání vozíků na skládce, stavba vlečky), druhá skupina nakládala vozíky v podzemí. Činnost v podzemí byla řízena civilními zaměstnanci, stráže SS do nitra hory nechodily. Do komanda byli zařazeni většinou židovští vězni. Dle dochovaných informací z ledna 1945 pracovalo v prvním komandu 240 vězňů, ve druhém pak 40 vězňů. V únoru mělo komando celkem 600 osob, pracovalo i v noční směně. V březnu 1945 bylo založeno třetí komando se 60 vězni.
Pracovní podmínky byly adekvátní německému náhledu na podřadné rasy, jak už to nadhodil i Hitlerův duchovní guru Karel Marx. Takže dřina do úmoru i za cenu smrti. Jídlo z nekvalitních surovin které by Němec nedal ani praseti, ale pro podřadné obyvatelstvo dostačující. Dá se říct, že náhled se v tomto nezměnil doposud.
Poslední pracovní den komanda Richard z terezínské Malé pevnosti byl pátek 20. dubna 1945, kdy už bylo Němcům jasné, že válka je prohraná.
Podzemní továrna Richard začala vyrábět ještě v době výstavby. Byl to největší podzemní výrobní komplex na výrobu zbraní mimo Německo. O tom, jak významná stavba to byla svědčí i to, že měla vlastní průmyslový vodovod natažený až z řeky Labe, vlastní plynovou přípojku, dále dvě úzkokolejné dráhy, železniční překladiště na normální rozchod a řadu dalších pomocných provozů a technických zařízení v podzemí i na povrchu. Do práce byla zapojena řada stavebních a důlních strojů a mnoho jiných specializovaných mechanismů. Řízením stavby a celkovým dozorem nad všemi pracovníky byla pověřena sama podstata Německa – všemocná SS. Přestože vězni z Terezína už na stavbu nedocházeli, tak poslední stavební práce probíhaly ještě dne 4. května 1945!
Již od podzimu roku 1944 zde Němci zahájili výrobu motorů pro tanky a stíhače tanků. Později byla výroba rozšířena o další věci jako elektronické součástky
Němci dále plánovali do komplexu Richard III. přesunout část výroby paliva pro nejmodernější proudové stíhačky Messerschmitt Me 262. O výrobě součástí raket V2 se dlouho spekulovalo a tato teorie nebyla nikdy plně potvrzena, leč zde vyráběné elektronky měly sloužit především pro hromadnou výrobu naváděcích a radiolokačních systémů, které se užívají především v letectví.
Přesto existuje zpráva ze svědectví jednoho z vězňů který se jmenoval Jindřich Karpíšek a byl z Kopidlna.
„V březnu 1945 byla v Terezíně zvláštní komandýrka 20 lidí, ve které jsem byl zařazen i já. Dopravili nás na dolní nádraží do Litoměřic, kde stráže už nebyli Němci, ale Maďaři a Poláci, a tam jsme nakládali materiál pro Richard. Bylo to v bednách, dva druhy beden a nesměli jsme je pomíchat. Nakládali jsme to na auta a vozili do podzemí. Ve velkých bednách byla pouzdra a v malých součástky. Ptal jsem se jednoho vojáka, zda jsou to rakety a ten mi to potvrdil. Pouzdra byla v bednách upevněna jen za střed. Skládali jsme to celý týden. Kromě mě už ve skupině žádný Čech nebyl.“
Je samozřejmě otázka, zda voják SS byť neněmecký vězni skutečně odpověděl. Při likvidaci továrny se žádné důkazy o výrobě raket prý nenašly. Samozřejmě je nasnadě i otázka, zda by sovětská zpravodajská služba československým úřadům tuto informaci poskytla.
Dne 5. května 1945 byli vězňové místního Litoměřického koncentračního tábora propuštěni na svobodu. Údajně jej rozpustili samotné stráže SS.
Dva dny na to do města vstoupili jednotky sovětské armády. Těsně před tím se Němci pokusili Richard vyhodit do povětří, ale nepovedlo se. Dodnes se spekuluje proč výbuch nenastal.
O poválečném hledání továrny Richard byla napsána dokonce celá kniha, jejíž autorkou byla tehdejší zpravodajská důstojnice Rudé armády Marie Alexandrovna Fortusová. Její líčení hledání továrny Richard není mnohými badateli považováno za zcela věrohodné. Leč továrna Richard ukrývala a stále ukrývá mnohá tajemství. A nejen ohledně výroby běžných zbraní.
Například v roce 1945 při průzkumu škpt. Josef Růžička nalezl při poklepu na stěnu několikametrový zazděný výklenek. V něm byly ukryty podivné asi 35 cm silné válce neznámé hmoty, podobající se trhavině v té době běžně používané.
Ženisté jeden z nich odpálil. Válec začal hořet jasným bílým plamenem a vznesl se do vzduchu kde chvíli poletoval. Následný výzkum ve vojenském výzkumném ústavu potvrdil, že se jednalo o raketové palivo neznámého původu. Zajímavý je dovětek o neznámém původu. Pravděpodobně se jednalo raketové palivo Dyglikol určené pro pro startovací motory Schmidding 109–553 střely Henschel Hs 1174–2 Schmetterling s radiovým naváděním.
Po válce došlo k částečnému odminování prostor a výzkumu. Co všechno bylo nalezeno se dodnes neví, jelikož StB s dalšími složkami včetně sovětských okamžitě uvalila embargo na informace. Proč? Na to možná odpovídá ve svých pamětech škpt. Růžička:
„Z důvodu ochrany obyvatelstva byla v okolí sebrána nevybuchlá munice, pancéřové pěsti a ruční granáty všech evropských soustav a vzorů. Pak bylo přikročeno k definitivnímu rozminování komor, které byly umístěny u všech vchodů, přístupů a větracích šachet. Tak byla chráněna válečná výroba před sabotáží a překvapením pod zemí, ač na povrchu byl každý metr půdy hlídán strážemi SS.
V nebezpečí měly být minové podkopy – komory, vyhozeny, a tak se měly rozmetat všechny přístupy ke strojním zařízením továrny.
Poněvadž stráže u vchodů několikrát hlásily, že do podzemí vnikají vlčáci a nosí zprávy uvnitř schovaným příslušníkům SS, jejichž přítomnost byla konstatována, když se tiše a potmě sešlo dovnitř, hovorem a kroky. Tato přítomnost SS ve štolách nutila k nejrychlejšímu dokončení rozminovacích prací, aby některý ze zoufalců SS neprovedl vyhození.
Nebezpečí vnikání do podzemí bez policejních psů a s karbidovými nebo elektrickými lampami vyžadovalo velkou opatrnost, poněvadž rozminovací skupinky, osvětlené vlastními světly, byly dobrým terčem pro střelbu štol.
Vyčištěním podzemního labyrintu chodeb, které jsou přibližně 25 km dlouhé, bylo přece provedeno a všechny vchody a větrací šachty byly opleteny ostnatým drátem tak, aby byl zamezen přístup nepovolaným.
Při zabezpečovacích pracích byly do prostoru Richard k provedení zemědělských a zahradních prací vydány propustky, aby pole v ohraničeném prostoru byla oseta a sklizena a meruňkové sady ošetřeny. Na tyto práce chodili Němci, kteří museli být hlídáni, a tím byla vlastní práce zdržována. Potíže, které se stavěly do cesty zabezpečovacím pracím, byly překonávány.
Pracovalo se plánovitě a v tichosti tak, že ani civilní obyvatel většinou nevěděl, jak obětavě, beznáročně, velmi často s nasazením života se vojáci starali o veřejnou bezpečnost a zajištění klidného průběhu osídlování pohraničí.“
Je tedy evidentní, že vojáci SS neopustili továrnu s ústupem německých vojsk ku Praze. Jaký byl jejich úkol? Proč zůstali ukryti v labyrintu Richardu? A jak dlouho trvalo, než je odtud dokázal někdo dostat?
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas press
