Na dnešní den připadá smrt Lva Severu 5/5 (7)

Historie Události Válka a vojenství

Třicetiletá válka, která ve své podstatě začala roku 1618 v Praze druhou defenestrací kdy členové protestantské šlechty protestovali proti proti porušování tzv. Majestátu což byl císařský zákon o svobodě vyznání (pro šlechtu, nikoliv pro poddané) jako vyvrcholení náboženské konfrontace mezi protestanty a katolíky, by se dala s mírnou nadsázkou nazvat první světovou válkou. Ačkoliv je to z zvláštní, tak v rámci této války bojovaly bok po boku státy protestantské s katolickými proti jiným katolickým zemím které zase byly podporované jinými protestanty. Klasická ukázka je prvotní spojenectví luteránského Saska s katolickým habsburským Rakouskem a nepřátelství katolické Francie a rovněž habsburského katolického Španělska.
Bitva na Bílé hoře roku 1621 znamenala konec protestantských snah o vliv v Čechách. Následná pověstná staroměstská exekuce vyděsila celou Evropu. Samotná válka v Čechách vynesla do popředí jednoho z aktérů události, o které budeme dnes mluvit. Byl jím Albrecht z Valdštejna. Původně velitel olomouckého pluku moravské zemské hotovosti, který s plukovní pokladnou a částí svých vojáků přeběhl k císařsko – ligistické armádě. Po nešťastné porážce na Bílé hoře a následkem katolických represí nastala veliká migrační vlna z českých zemí. A po dalších porážkách protestantských vojsk z zemích které náležely Koruně České se veškerý odboj přesunul do zahraničí.
V letech 1623 až 1625 byl v Evropě relativní klid zbraní. Ten však neměl trvat dlouho, jelikož bylo jasné, že obě strany se po těchto několika šarvátkách vyčerpaly a bylo nutno se připravit ke skutečných bojům. A tak již v lednu roku 1624 byla zahájena jednání s cílem získat dánské a anglické spojence. Navíc anglický král byl osobně zainteresovaný do českých událostí, jelikož protestantský český král Fridrich Falcký byl jeho zeť a Anglie byla tak jako tak v nevyhlášené válce se Španělskem, která se projevovala v Evropě diplomatickými přestřelkami a v amerických koloniích střelbou z lodních děl. A tak 9.prosince roku 1625 vznikla Haagská koalice spojující Nizozemí, Anglii, Dánsko a severní státy Svaté říše římské proti Habsburkům. Navíc Nizozemí se války účastnilo již od počátku na straně protihabsburské, dokonce poslalo vojenskou pomoc i českých stavům. Anglický král Jakub I. Stuart, se sice snažil v době českého povstání držet Anglii mimo hru, nicméně po jeho smrti v roce 1625 se nakonec jeho následník Karel I. Stuart nechal přesvědčit a do války vstoupil. Kristián IV. Dánský byl luterán a obával se sílící moci katolíků v sousední Svaté říši římské z pochopitelných důvodů a pomoc tomuto spolku také přislíbila Francie, jelikož měla své účty se Španělskem.
Dánský král Kristián IV. se stal vrchním velitelem vojsk Haagské koalice a také vůdcem sousedního luteránského Dolního Saska. Volba Kristiána do čela armády byla sice poněkud překvapující vzhledem k tomu, že se Dánsko až do té chvíle války prakticky nezúčastnilo, nicméně Kristián v Dánsku dosahoval znamenitých výsledků v reformách armády a ekonomiky a v důsledku toho tam nastalo období prosperity, která v té době neexistovala již v žádném dalším evropském státě. Za podpory výše zmíněných států sestavil Kristián armádu, tvořenou 20 000 žoldnéři a 15 000 národními dobrovolníky. Rakouský císař proto do čela svých vojsk povolal nyní již generála Albrechta z Valdštejna
Po výrazných úspěších v bitvách, v nichž Albrecht z Valdštejna 25. dubna. 1626 u Dessavy porazil unionistickou armádu generála hraběte Mansfelda a téhož roku hrabě Tilly v bitvě u Lutheru rozdrtil Dány, začal v severním Německu vzrůstat katolický vliv. Roku 1629 uzavřel Ferdinand II. s dánským králem Kristiánem IV. mír a vyhlásil restituční edikt, který požadoval návrat poměrů před rok 1552 a přeměnu Dánska de facto v katolický stát. To však bylo z majetkové hlediska nepřijatelné i pro katolická knížata. Z rozhodnutí říšských knížat na sněmu v Řezně z listopadu 1630 se císař vzdal realizace restitučního ediktu a odvolal Valdštejna z funkce, jelikož se jím cítila knížata ohrožena. Jeho moc totiž těmito úspěchy nebývalo vzrostla. Na základě vojenských vítězství několik let vládl Meklenbursku a jeho výnosy z obilí činily 20 000 tolarů měsíčně.

Švédové vstupují na scénu

Jak se valil dravý proud války a s ním i rozšíření katolické moci v severní Evropě, Švédsko se náhle ocitlo v dosahu tohoto nebezpečí. Vždyť Valdštejn dokonce začal připravovat loďstvo, které mělo posloužit k útoku na tuto zemi. A tak se švédský král Gustav II. Adolf rozhodl vstoupit do války. Bärwaldskou smlouvou si Gustav zabezpečil finanční pomoc katolické Francie. Každoroční příjem zhruba miliónu livrů stačil na vydržování 30 000 pěšáků a 6 000 jezdců. Švédové se vylodili na ostrově Usedom před Pomořanskem s armádou čítající něco okolo 13 000 mužů. Pomořanský vévoda Bogislav IV. a meklenburský vévoda Adolf Friedrich I. se okamžitě přidali na jejich stranu. Valdštejn však byl v listopadu sesazen, a tak nemohl Meklenbursko bránit. Díky silným císařským posádkám se dobývání meklenburských měst protáhlo a  Gustavův postup tedy nedosáhl po příznivém počátku výraznějších úspěchů. Navíc byl v tom sám, jelikož říšská knížata sledovala v tu dobu především svou vlastní politiku.
Jejich vlažný postoj k válce však brzy doznal změny po strašlivé tragédii, o níž se začalo hovořit po celé Evropě. 20. května 1631 armáda katolické ligy pod vedením Johanna Tserclaese hraběte Tillyho dobyla po několikaměsíčním obléhání strategicky důležité protestantské město Magdeburg. Císařští město prakticky vymazali z mapy. Z 30 000 obyvatel jich bylo 25 000 povražděno katolickými vojáky kterým dal Tilly zcela volnou ruku a město samotné do základů vypáleno.
Až po této ukázce jak si katolíci představují svou vládu v protestantských zemích se saský kurfiřt Jan Jiří I. (ten, co vpadl se svým vojskem do zad českému povstání po dohodě s Vídní) a braniborský kurfiřt Jiří Vilém přidali na švédskou stranu. Švédové díky sice díky svým omezeným silám nedokázali Magdeburgu pomoci, ale dobyli Frankfurt nad Odrou a porazili císařskou slezskou armádu. Po ztrátě Meklenburska bylo ohroženo i Valdštejnovo Zaháňské panství. Ke Gustavovi se přidávali také mnozí čeští emigranti, jelikož v něm viděli konečně vůdce který je schopen zvrátit stav věcí. Gustav se ale obrátil proti Tillymu a vedl proti němu operace na středním toku Labe, v Braniborsku a Meklenbursku, jež vyvrcholily 17. září 1631 v bitvě u Breitenfeldu, kde byl Tilly na hlavu poražen. Na vítězově straně se bitvy účastnili i Sasové, ačkoliv jejich 18 000 mužů vyklidilo bojiště po prvním císařském výstřelu. Švédská armáda byla v té době daleko modernější a s lepší výzbrojí. Císařská armáda měla ještě stále těžké doutnákové muškety, náročnou obsluhou. Švédové již používali zbraně s kolečkovým a křesadlovým zámkem, které byly daleko bezpečnější, lehčí a díky tomu operativnější. To se právě projevilo v bitvě u Breitenfeldu, kde i po útěku Sasů Švédové dokázali rozdrtit byť daleko početnější ale zkostnatělé císařské vojsko.
Gustav Adolf měl v plánu se dalšího roku zmocnit Bavorska a táhnout údolím Dunaje na Vídeň, kde by válku ukončil. Císař věděl, že to je v jeho moci, zvláště když jeho vlastní armáda byla v troskách, jeho španělští příbuzní byli vázaní boji s Francouzi a Holanďany a museli posílat vojsko do amerických kolonií, které byly ohrožovány anglickými a francouzskými piráty. Za této krutě povážlivé situaci tedy v prosinci 1631 povolal císař Valdštejna opět do služby a jmenoval jej generalissimem, čili vrchním velitelem své armády. Navíc kývl na Valdštejnovo podmínky a udělil neomezené pravomoci a to jak v dobách války tak i míru. Čímž si generalissimus zřejmě podepsal svůj rozsudek který se udál následně v Chebu.
Vybudování nové císařské armády skončilo v dubnu 1632 a tak Valdštejn nemohl přispěchat na pomoc Tillymu, kterého Švédové 15. dubna 1632 v bitvě u Rainu nad Lechem opět na hlavu porazili. Následně vjel Gustav Adolf vítězoslavně do Mnichova. Bavorský kurfiřt Maxmilián jehož vojsko se podílelo na likvidaci českého povstání žádal naléhavě Vídeň o pomoc. Císař proto vyslal Valdštejna i s novou armádou do boje.
Ten však netáhl z Čech do Bavorska, jak to požadoval Maxmilián i císař Ferdinand II. Zamířil do Horní Falce, se spojil s bavorskými oddíly. Teprve zde otočil svou 50 000 armádu na Norimberk, který však již Švédové důkladně opevnili. Valdštejn si toto uvědomoval a tak odmítl otevřenou bitvu, opevnil se v postavení okolo města a jeho vojáci podnikali jen záškodnické akce.
Po dvou měsících byl Gustav Adolf kvůli nedostatku zásob přinucen k útoku. 1. září udeřil na tábor. Bitva trvala čtyři dny a Švédové Valdštejnův tábor v podstatě rozstříleli z děl. Přesto došlo k taktickému vítězství císařského vojska, jelikož Valdštejn se obrátil k severu a napadl Sasko, čímž donutil Švédy jít na pomoc svému spojenci a odklonit se do dráhy postupu na Vídeň, která si teď mohla oddechnout.
Tažení od Dunaje do Saska vykonala švédská armáda velmi rychle. Zvládla 630 kilometrů za necelé tři týdny. Gustav Adolf zastavil postup v Naumburgu. Velení císařských usoudilo, že se rozhodl přezimovat, a tak rovněž hledali zimní ležení v Lützenu a okolních městech. Valdštejn vyslal Pappenheima s devíti pluky do Halle, čímž ale svou armádu oslabil. Karty pro krvavé a zásadní střetnutí byly rozdány. Když se Gustav Adolf dozvěděl o Valdštejnovo přípravách na zimování, rozhodl se na unavené a rozdrobené vojsko zaútočit a to i přes to, že saské posily ještě nedorazily. 15. listopadu vyrazili Švédové z Naumburgu. Bohužel však švédské voje natrefily na oddíl generálmajora Rudolfa von Colloreda, který se okamžitě pustil do boje a Švédy zdržel. Rovněž stihl varovat Valdštejna. Ten pomocí střelby z děl dal signál pro rozptýlené pluky v okolí, aby se shromáždily k boji. Rovněž vyslal rychlého posla k Pappenheimovi. Colloredův oddíl byl Švédy zničen až v podvečer, což ovšem dalo císařským čas na přípravu a také zbavilo Gustava Adolfa momentu překvapení.
Císařští vojáci chystali polní opevnění, jelikož v rovinách u města Lützenu nebylo obranu o co opřít. Obě znepřátelené armády oddělovala jedině cesta táhnoucí se severovýchodním směrem k Lipsku. Valdštejn rozestavil své vojáky jedné linii po severní straně silnice. Uprostřed stanuly „španělské tercie“, tedy čtvercové útvary pikenýrů a mušketýrů. Jízda kryla křídla. Děla, kterých měl něco přes třicet, umístil na pravé křídlo na návrší s větrnými mlýny a před pravou stranu středu. Gustav rozvinul svou armádu ve dvou řadách stojících za sebou. Uprostřed obou řad stála pěchota v menších jednotkách než tercie a byla chráněna z obou stran jízdou. Švédské pluky byly rovněž vybaveny vlastními kanóny, což bylo v té době revoluční.

Král umírá

Bitva byla zahájena 16. listopadu na obou stranách dělostřeleckou palbou a výpady jezdectva, až když se zvedla mlha, asi kolem 11 hodiny. Na jejím počátku měl král převahu. Pohyb Gustavovy pěchoty byl zdržen zakopanými mušketýry, ale švédské ostgötské a västgötské dragounské jednotky a Finové se Žlutou brigádou německých gardistů postoupily vpřed. Gustav osobně vrhl svou jízdu na Piccolominiho kyrysníky na Valdštejnově levém křídle a přinutil je k ústupu. Porážku císařských odvrátil na poslední chvíli Pappenheim, který v poledne přispěchal na bojiště a zjednal v rozbitých řadách pořádek. Před rozhodujícím úderem byl však smrtelně raněn a jeho rejtaři začali prchat. Aby zachránil situaci, vyslal tam Valdštejn kyrysnické pluky z pravého křídla. Mezitím se švédská jízda na Valdštejnově pravém křídle střetla s jeho Colloredovými kavaleristy a zahnala je na útěk. Švédská pěchota ve středu prorazila a zmocnila se císařských děl. Zdálo se, že Švédové mají vítězství na dosah ruky. V tom ale padla na bojiště opět mlha a švédský nápor na levém křídle slábl. Sil pozbyla i pěchota ve středu pole. Jakmile byl o tom král Gustav Adolf informován, spěchal mu se svým osobním jízdním plukem na pomoc. V mlze však narazil na císařské kyrysníky. Kulka z arkebuzy zasáhla krále do levé paže. Jeho oddíl však v mlze narazil na další císařské Další rána provrtala králi záda. Poté, co spadl z koně, byl ubit císařskými vojáky a z milosti střelen do hlavy. Je jasné, že Valdštejnovo vojáci nevěděli, koho mají před sebou, jelikož král Gustav Adolf nenosil honosnou důstojnickou uniformu, ale prosté oblečení vojáka. Tak zemřel král Gustav Adolf, přezdívaný Lev severu.
Vévoda Sasko-Výmarský Bernard a dvorní kazatel Fabricius seskupili zpanikařené švédské jednotky a vybičovali je k heroickým výkonům. Vévoda pak vedl zuřivé útoky proti hlavnímu Valdštejnovu opěrnému bodu, větrným mlýnům u Lützenu. Zmocnil se postupně všech čtrnácti děl a válečné štěstí se začalo obracet na švédskou stranu. Boj se přeléval ve vlnách tam a zpět. Když se okolo páté začalo smrákat, nebylo již možno, zejména v mlze a dýmu ze střelby, rozeznat přítele od nepřítele. Valdštejn přišel o celé pravé křídlo i dělostřelectvo a zničující porážku odvrátila jen zarytá obrana pěchoty posílená Pappenheimovými pěšáky z Halle. Ačkoliv přispěchal po setmění císařským na pomoc generálmajor Reinach, Valdštejn odmítl další boj. Obával se příchodu saského vojska. Spořádaně tedy opustil v noci bojiště a stáhl se za hradby Lipska. Švédové opanovali bojiště.
Vítězem však nebyl nikdo. Valdštejn musel nakonec opustit Sasko a stáhnout se do Čech. Švédové přišli o krále a naděje na rychlé ukončení války dobytím Vídně byla pryč.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas press

Ohodnoťte, prosím, tento článek