O Vánocích a životě s mystikem Jindřichem Kunešem 5/5 (9)

Duchovno a mystika Rozhovory Události

Blíží se vánoce. Letos jsou poznamenané koronavirovým šílenstvím, takže mnozí z nás je budou mít zkažené, jelikož od stromečkem nenajdou očekávané dárky. Ale Vánoce nejsou jen o dárcích. Jsou o zamyšlení a dalších věcech.

Dnes jsme si o těchto svátcích a vůbec o životě a přístupu k němu popovídali s mystikem panem Jindřichem, který občas pomáhá s tvorbou našich článků.

Jindřich Kuneš se narodil před čtyřiceti pěti lety v Hrádku nad Nisou ve smíšené česko – polské rodině. Od dětství se se svým mladším bratrem věnuje různým duchovním disciplínám, což mu vydrželo doposud.

Jindřichu, jak ses vlastně dostal k věcem které jsou někde mezi nebem a zemí?

To byla celkem náhoda, i když co je vlastně náhoda. Jako kluk jsem viděl něco, co nebylo normální. Polovina osmdesátých let nebyl ještě nakloněna podobným věcem a kdo by o tom tehdy mluvil, tak byl zralý na léčebnu. Co jsem viděl? Ducha. Alespoň tehdy jsem si myslel, že to byl duch. Dnes vím, že nebyl, že to byla pouze projekce události, která se nazářila do kamenů našeho domu. Ve sklepě tam Němci zavraždili člověka. A ta událost se tam při vhodných podmínkách opakovala. Onen dům dnes již nestojí, jelikož nakonec podlehl demolici, takže se již nemohu ani přesvědčit, zda se to tam děje pořád. No a tohle mne přivedlo ke zkoumání věcí mezi nebem a zemí.

Naši čtenáři tě znají jako pana Jindřicha. Řekni nám něco o sobě.

A co chcete slyšet? Jsem člověk jako každý jiný. Moje zaměření mne dovedlo i ke studiu. Vzhledem k polskému původu mojí maminky, mi bylo díky různým kontaktům umožněno studovat ve Varšavě filozofii. Naštěstí to bylo již po pádu režimu, takže politické překážky již nehrozily. A byla to pro mne zajímavá zkušenost. Takže pokud některý ze čtenářů bazíruje na vzdělání, tak jsem doktor filozofie. Ale titul nepovažuji za směrodatný. Spíše to, zda dovedu zacházet s dovednostmi a znalostmi, které mne ve školách naučili. Jinak jsem svobodný, bezdětný, jelikož se to tak naskytlo. Jezdil jsem na vandry, což mne přivádělo na mnohá místa, která mají pochmurnou atmosféru. A co je velice zvláštní a znepokojivé, míst se zlou energií je daleko více než těch dobrých. Ale to souvisí s pamětí krajiny. Násilných úmrtí ve strachu a bolestech za poslední tisíc let bylo více než dost. A kolik bylo dobrých událostí se stejným energetickým potenciálem? Svatá místa, ze kterých právě vyvěrala pozitivní božská energie, zabednění lidé zničili ať už ve jménu nového náboženství nebo politické ideologie, což je vlastně zase náboženství. Takže se není čemu divit.

Mluvil jsi o paměti krajiny. Již jsme se o tom zmiňovali v několika článcích. Co to vlastně je?

Krajina ve které chodíme si pamatuje. Je to na stejném principu, jako ona událost v našem domě. Země je tvořena kovy, nerosty a horninami. Vše má krystalickou mřížku a do krystalů se ukládá informace v podobě energie. A tu energii  vytváříme my. Už tisíce let. Svými magickými obřady, vírou a skutky. Člověk je často chamtivé stvoření. Podlehl dojmu, že něco mít je důležité. A že čím více má, tím je to lepší. A tak tomuto pocitu podřídil veškeré své konání. Ve jménu majetku a moci se zabíjelo, intrikovalo, válčilo. A ve svém důsledku i trestalo. Vrah byl popraven, zloděj zmrzačen… Ale komu to kdy pomohlo? Když padla vrahova hlava, osušilo to slzy bolesti? Ne. Byla vykonána jen pomsta, která nikomu neprospěla. Nikdo se nestal ušlechtilejším. A tohle všechno si krajina pamatuje. Ta bolest, zloba, zášť se kterou se umíralo se nazářila do skal a země. A na takových místech se otvírají průchody do jiných světů, jelikož je zde narušena rovnováha. A pak stačí už jen málo. Taková místa pak už zase přitahují ty správné lidi a ti zde dělali rituály zaměřené k temným božstvům a tak přivábili další démony a tak to šlo pořád dokola. Lidé si krajinu tak zaneřádili temnou silou, že je to až děsivé. A že to nepozorujeme? Že se nic neděje? Vždyť se stačí jen rozhlédnout kolem sebe. Jak stoupá zloba mezi lidmi, bezohlednost, hamižnost a touha po majetku a moci. Jak lžeme víc a víc a sledujeme jen svůj prospěch. Jak jsme sobečtí jeden k druhému. To je důsledek. A také je to důsledek ztráty víry v Boha, či bohy. Je jedno zda jste křesťan či pohan. Princip je stejný. Raději odpusť než-li zatrať, dříve než člověk napsal Thund. To se říká v Runatálu. Ale v Bibli také. Ale my se jdeme raději soudit, raději nenávidíme. Tohle jsou důsledky.

Můžeme to změnit?

My sami? Ne. S pomocí boží? Ano. Ale to je o tom, chodit do té krajiny a prosit bohy za očištění. O Beltinu lidé dělali rituály za očištění krajiny. Ale už nedělají. Modlitbou totiž dochází k propojení nás a bohů. Přinášejme bohům oběti, což jsou podíly na našem snažení. Tom poctivém. Podíl z krádeže bohy nezajímá. Musíme pochopit smysl oběti. To není desátek, daň. To je poděkování. Lidé obětovali víno, pivo, medovinu, jídlo. Prostě něco co získali svou prací. A dávali to bohům s láskou. O tu totiž jde. Ne o ten pohár s vínem. To celé je totiž jen nositel té lásky, ta personifikace našich díků. Choďme do krajiny a děkujme stromům a skalám, vodě i ohni. Už jste se zmiňovali v řadě článků o duchovních bytostech živlů. I těm lidé děkovali, jelikož jen díky nim vše funguje a my máme co jíst, pít a dýchat. A dokud si toto zase neuvědomíme a tak nemáme šanci něco změnit a něco napravit. Musíme ohnout hřbet v pokoře. A opravdu hluboké pokoře. Jsme toho ještě schopni, nebo jsme již natolik zahledění do svých mobilů a ega, že si nevšímáme, že nám třeba mizí včely? Mám obavu, že to dokáže jen několik lidí. Ale třeba to bude stačit. Alespoň trochu a pak strhnou i další lidi. Třeba.

Blíží se vánoce. Co si o nich myslíš?

Vánoce dnes mají už úplně jiný náboj než kdysi. Původně svátky zimního slunovratu, byly převzaty křesťany a slavilo se narození Ježíše Krista. Ale dnes? Dnes jsou to svátky mamonu, shonu, nervů, rodinných krizí a sebevražd. Zní to šíleně? Také je. Nikdo mi nikdy nedokázal vysvětlit, proč jsme si to tak udělali. Nejprve se honíme po obchodech, plní vzteku z front, abychom sehnali patřičný dárek, který stojí spousty peněz. Doma uklízíme, myjeme okna, pečeme cukroví, stresujeme se, díky tomu se hádáme a zlobíme na sebe. Pak si dáme večeři a rozbalíme dárky, ze kterých jsme často zklamaní, jelikož dárce se netrefil do našeho vkusu. A proč? Protože o svých nejbližších vlastně nic nevíme, jelikož na ně nemáme čas, právě pro to shánění peněz. Ale i kdybyste dali pod stromeček někomu briliantový prsten, tak to nenahradí lásku. A s dary je to stejné jako s oběťmi bohům. Hodnotu daru přece neurčuje účtenka, nýbrž srdce se kterým jej dáváme. I zde totiž fungují magické zákonitosti. Ať se nám to líbí, ať tomu věříme, či ne. A s čím dárek kupujeme, s tím ho dáváme. Vztek a nervozita v obchodě se nazáří do dárku. Emoce jsou energie. A ta zůstává.

Vraťme se k tomu slunovratu.

Zimní slunovrat je vlastně nejkratším dnem a nejdelší nocí v roce. Síla slunce a života tu končí, aby se v tu chvíli znovu zrodila. Proto je slunovrat svátkem smrti a následného znovuzrození.  To je také důvod, proč je oslavováno narození Krista. Zrození nového Boha. Při oslavě zimního slunovratu byl při západu Slunce zapalován oheň. To proto, aby do něj bohové vložili poslední sílu umírajícího Slunce. Tento oheň se pak roznesl do obydlí, kde musel hořet až do rána. Tady zase vidíme původ v nošení betlémského světla. U ohně se také bdělo celou noc, neboť to bylo jediné bezpečné místo. V tento den se rodina scházela kvůli bezpečí, a ochraně před zlými silami. Zároveň se zdobil stromeček. Co z toho vyplývá? Vánoční zvyky, které máme jsou staré tisíce let. A co nám to říká? Že Vánoce nebo svátek slunovratu je o něčem úplně jiném než co dnes děláme. Sedněme si s rodinou zase k tomu krbu, uvědomme si pomíjivost všeho co je kolem nás. Nový mobilní telefon není důležitý. Políbení ženě, matce našich dětí je daleko důležitější. Pohlazení dětem, slova lásky a útěchy. To je důležité a ne jestli máme deset druhů cukroví, nebo jen tři. Není důležité jestli jsou umytá okna, či jestli z kouta zmizela pavučina. To náš život neformuje.

Zmiňoval jsem se, že vánoce jsou dnes festival sebevražd. A víte proč? Protože si sice dáváme drahé dárky, ale lásku ne. Je tu řada opuštěných lidí. I oni mají rodinu. Jsou něčí strejda, nebo teta. Dědeček nebo babička. Bratranec či sestřenice a tak dále. Pamatujeme na ně? Myslíte že tihle opuštění lidé stojí o drahý dárek? Nebo chtějí to obejmutí, a slovo lásky?

Raději odpusť než-li zatrať. A ještě bych si vypůjčil jeden citát: Sliby se maj plnit o Vánocích. Tohle je náplň Vánoc. Tohle. Ne shon a mamon. Láska. A nešetřete jí. Láskou se šetřit nemá. Existuje totiž jen jediná věc a to je přítomnost. I minulá vteřina je již jen vzpomínkou a budoucnost neexistuje. Ta se teprve tvoří. A nevíte, jestli v ní máte místo? Odpusťte a splňte sliby. A milujte. Protože je to možná to poslední co uděláte. Příští minuta ještě neexistuje. A my třeba také ne.

Jindřichu, na co se nejvíc těšíš?

Na co se těším? Na jaro. Miluji ty chvíle, když teplý vítr ovane zemi a vytáhne první květiny. Když mohu jít večerem a následnou nocí a dívat se na jarní souhvězdí. Sednout si někde na skálu a dívat se do kraje. Třeba na východ nebo západ Slunce, či Měsíce. Rozdělat si ohýnek, ohřát medovinu, poděkovat bohům, živlovým duchům a podělit se s nimi o tu medovinu, ale hlavně jim projevit svou vděčnost. A moc se mi líbí, když začínají kvést stromy. Ty květy jsou totiž dokonalé, jako vše v Přírodě. Tedy to do čeho se člověk svou arogancí a pýchou nenamontoval a nesnažil se změnit.

Děkujeme za rozhovor.

Za čtenáře Pallas pressu se ptal Miroslav Neumaier

foto: Archiv autora

Ohodnoťte, prosím, tento článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *