Duch chlapce 26 let čekal na svého vraha. 5/5 (10)

Duchovno a mystika Události

Již několikrát jsme mluvili o paměti krajiny, o tajemných místech a zjeveních. To vše souvisí se vším. Od nešťastných událostí roků 1938 a 1945 uběhlo mnoho vody v řece času. Teror a vyhánění českých lidí zfanatizovanými sudetskými Němci a odveta v podobě divokých i organizovaných odsunů o osm let později se do oné paměti zapsalo velkými a tučnými písmeny. A to nezřídka přímo krví a tak mocně, že se tato vzpomínka nevstřebala doposud a neustále jitří emoce na obou stranách.
Dnešní příběh nám bude vyprávět naše čtenářka z Klatov. Říkejme jí paní Věra, jelikož si z pochopitelných důvodů nepřeje být jmenována.
„Moji rodiče patřili ke generaci, která po odsunu Henleinovců osídlovala naše pohraničí. Tak jsme přišli k našemu domu, kde jsem se narodila a kde se narodily i moje děti. Díky událostem které se u nás staly, jsem se začala o historii toho domu zajímat, ale nebudu předbíhat.
Já se narodila v roce 1949. To už zde naši bydleli, byli svoji a oba pracovali. Ono to vlastně v té době ani jinak nešlo. Vyrůstala jsem v padesátých letech, celkem blízko hranic. Poválečnou historii města si může každý přečíst, takže se s ní vypisovat nebudu. S polohou města souvisí asi i pointa příběhu. Ale k věci.
Ten dům byl a stále je zvláštní. Na první pohled nic zvláštního neuvidíte. Jen uvnitř. Já se tam jako dítě bála. Zvláště v přízemí, tam kde měl tatínek dílnu a maminka komoru na kompoty. Věděla jsem že musím mlčet. V téhle době se na takové věci nehrálo, tatínek byl komunista, takže neexistovalo, abychom se doma bavili o věcech, které byly mimo tento svět. Jenže já to cítila. A hlavně pak i viděla. Několikrát, když jsem šla v noci na záchod, který byl vedle tatínkovy dílny, jsem zahlédla ve světle petrolejky co nám hořela v noci na chodbě postavu dítěte. Byl to kluk. Tak desetiletý. Stál tam a a smutně se díval na zeď. Poprvé jsem utekla, jelikož jsem byla hrozně vyděšená. Když jsem ho za pár let viděla zase, tak jsem na něj zkusila promluvit. Oba jsme byly děti, i když jsem já věděla, že on je mrtvý. Že to je duch.
To bylo zajímavé. Sebrala jsme odvahu a promluvila na něj. Podíval se na mne, ale nic neříkal. Jen ukázal na tu zeď. Pak zase zmizel. Já vím, že to asi zní šíleně a sama jsem leckdy pochybovala o svém zdravím rozumu. Nevěděla jsem komu se mohu svěřit.
Přelom se stal v roce 1968. Tatínek umřel na rakovinu, protože hodně kouřil podřadné cigarety a ta druhá událost byla Pražské jaro. Maminka až po tatínkově smrti přiznala, že je věřící a že čas od času zajde do kostela. Jen to tajila. Konečně jsem mohla mluvit o svých zážitcích s naším strašidlem dole v přízemí. Maminka mne překvapila tím, že tom klukovi věděla. Že ho tam také viděla a několikrát. Byla jsem už dospělá a tak jsem se začala zajímat. Pamětníci se rozpovídali o nešťastných událostech u nás doma. Původní majitel domu nebyl vůbec žádný Němec. Byl to Čech. V době heydrichiády gestapo šmejdilo po celé zemi. V Klatovech bylo jedno z center odboje a tak Němci povraždili za městem asi sedmdesát tři lidí. Majitel našeho domu ukrýval ve sklepě paní s chlapcem. Oba byli Židé. Jenže, co se dá ukrýt na pořád? Někdo si všiml a uvědoměle vyrozuměl policii. Gestapo vtrhlo do domu uprostřed noci, jak to obvykle dělalo. Rodina původního majitele skončila v koncentráku a už se nevrátili. Onu židovskou ženu gestapáci zastřelili přímo u té zdi, na kterou koukal onen chlapec. Teprve pak jsem pochopila, od čeho jsou v omítce důlky. Byly to zadělané díry po střelách. Chlapce zastřelili prý hned na to.
Člověk by řekl, že to tímhle skončilo. Věděli jsme kdo byl onen duch a proč se u nás stále zjevoval. Chodil na místo vraždy své maminky a sebe. Jenže ne. Tenhle příběh měl ještě dvě dějství.
Zmiňovala jsem rok 1968. Než nám na pomoc přispěchaly armády okolních států, tak se společnost uvolnila. Sevření vlády strany povolilo a tak se k nám začali jezdit dívat i lidé ze Západu. A nastalo další dějství. Večer u nás zazvonil nějaký postarší pán s paní. Ona mluvila jen německy, on mluvil i česky. Představil se jako Gerhard Schmidt nebo tak nějak. A že tady v tom domě bydleli jeho příbuzní až do roku 1945 než museli do odsunu. Jestli se prý mohou podívat. Oba vstoupili do chodby a pronesl větu ke své manželce.
„Ich habe hier Deutschland gedient.“
Tehdy se stalo něco, na co nikdy nezapomenu. Ona petrolejka, která tam visela snad od nepaměti najednou spadla. No, ono to vypadalo jakoby ji spíš někdo hodil V domě to zapraskalo, jakoby se uvolnila nahromaděná energie, která prostě vybuchla v jediném hněvivém výkřiku nenávisti. Ale to by asi nebylo to nejhorší. Němec se díval značně vyděšeně a jen cosi drmolil. Pak vzal svou ženu za ruku a utekli. Co viděl nevím. Ale moc bych nedala za to, že to bylo to naše strašidlo.
Poslední dějství tenhle příběh měl po roce 1989. Přes svého kamaráda jsem se dozvěděla, kdo bydlel v našem domě do konce války. Jméno opět neřeknu, jelikož jsme malé město, ale byli to opravdu příbuzní onoho pana Schmidt. A ten pan Schmidt byl členem policejního komanda které v noci v našem domě zavraždilo onu matku s tím chlapcem. A jsem přesvědčena že to byl on, kdo tehdy střílel. A ještě byl na to hrdý. Ona věta, že v našem domě posloužil Německu, byla výmluvná. A musím dodat ještě jednu věc. Od té doby se v našem domě již nic zvláštního nestalo. Takže ani ten chlapec se již neobjevil. Ale je pravda, že pokaždé v den, kdy se ona vražda stala, za oba zapaluji svíčku a modlím se.“
„Vzpomínky míst se někdy zapisují opravdu silně. Tady dokonce duch onoho chlapce čekal na svého vraha, aby mu připomenul jeho zlý skutek. Co si z toho onen pán odnesl a jestli začal zpytovat své svědomí je otázka. Byl dokonce na svůj čin hrdý. Komentovat takhle jasný případ je docela zbytečné. Ale tady už došlo k jeho ukončení. Paní Věra už nemusí zapalovat svíčky a modlit se ty dva zavražděné. Jejich cesta je už završena a věřme, že oba již došli domů,“ uzavírá tento příběh psychotronik pan Jindřich.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas press

Ohodnoťte, prosím, tento článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *