Malý francouzský ráj v Tichém oceánu – Clippertonův ostrov 5/5 (5)

Cestování Události Zajímavosti

Ačkoliv se blíží jaro a otepluje se, tak díky zákazům, represím a dalším ryze demokratickým krokům naší vlády se asi nepodíváme jinam než na Lipno, čí Máchovo jezero. A tak se pojďme aspoň pomocí našeho magazínu podívat zase do krásných tropických oblastí, do malého ráje tvořeného palmami, pískem a sluncem.

Ostrov Clipperton je malý francouzský neobydlený korálový atol ukrytý ve východní části Tichého oceánu západně od pobřeží Mexika. Je 10 677 km daleko od Paříže a 5400 km od Papeete na Tahity, což je nejbližší francouzské správní centrum. Není to místo pro zhýčkané dovolenkáře, jelikož zde nejsou hotely, resorty, drahé restaurace a další civilizační vymoženosti. Ostrůvek byl svého času i základnou pirátů

Na mapě bychom měli ostrov hledat na 10 ° 18 ‚severní šířky 109 ° 13 západní délky.

Ostrov objevil dne 15. listopadu 1528 španělský kapitán Alvaro Saavedra Cedrón při svém hledání cesty na Filipíny. Na tuto cestu jej z tehdejšího Nového Španělska vyslal Hernándo Cortéz. Cedrónův objev však upadl v zapomnění, proto mohli ostrov znovuobjevit na Velký pátek 3. dubna 1711 kapitáni Martin de Chassiron a Michel Du Bocage, velící francouzským lodím La Princesse a La Découverte . Ti jej pojmenovali Île de la Passion jelikož čas znovuobjevení spadal do čtení Pašijí. Oba mořeplavci vypracovali první mapu a ostrov zabrali pro Francii. První vědecká expedice se uskutečnila až v roce 1725 pod vedením Francouze M. Bocage, který na ostrově žil několik měsíců. Francie nakonec oficiálně zabrala ostrov v roce 1858.

Současné jméno atolu pochází od Johna Clippertona, anglického piráta který na počátku 18. století zde bojoval proti Španělům, a ostrov mu sloužil jako základna.Díky odlehlosti od nejbližšího francouzského území a nevyjasněného statutu ostrova si toto území nárokovaly i USA, jejichž americká společnost Guano Mining Company zde podle amerického zákona o těžbě Guana z roku 1856 zahájila těžbu této suroviny. Jako dalším adeptem na kolonizaci ostrova se přihlásilo nově vzniklé Mexiko a to kvůli svým aktivitám, které tam byly podniknuty již v letech 1848–1849. Dne 17. listopadu 1858 jej však císař Napoleon III anektoval jako součást francouzské kolonie Tahiti. Víc se ale Francie o tuto svou odlehlou kolonii nestarala. Dne 24. listopadu 1897 zde francouzská námořní hlídka nalezla tři Američany pracující pro americkou společnost Guano Company, kteří vztyčili americkou vlajku. Americké orgány jejich čin odsoudily a ujistily Francouze, že nemají v úmyslu prosadit americkou suverenitu. Mexičané ale svůj nárok potvrdili koncem 19. století a 13. prosince 1897 poslali dělový člun La Demócrata ostrov obsadit a anektovat. Byla zde založena kolonie a vyslána řada vojenských guvernérů, z nichž poslední byl kapitán Ramón Arnaud který zde působil v letech 1906–1916).

Na ostrove se angažovali i Britové jejichž Tichomořská ostrovní společnost získala práva na ložiska guano v roce 1906 a ve spolupráci s mexickou vládou vybudovala těžební osadu. Téhož roku byl na rozkaz mexického prezidenta Porfiria Díaza postaven maják .

Do roku 1914 zde žilo přibližně 100 lidí – mužů, žen a dětí – každé dva měsíce zásobovaných lodí z Acapulca. V Mexiku však vypukla další z řady revolucí a obyvatelé zůstali ponecháni svému osudu.

Do roku 1917 všichni kromě jednoho z mužských obyvatel zemřeli. Mnozí zahynuli od kurděje, zatímco jiní (včetně guvernéra kapitána Arnauda) zahynuli při pokusu o plavbu po projíždějící lodi, aby přinesla pomoc. Posledním mužem na ostrově byl správce majáku Victoriano Álvarez jediný zde žijící černoch. 6Il zde spolu s 15 ženami a dětmi. Álvarez se prohlásil za „krále“ a zahájil tyranii znásilnění a vražd, než ho zabila Tirza Rendónová, která již nedokázala snášet další brutální znásilňování a byla jednou z posledních čtyř žen, které tento pomatenec nestihl zabít.

Dne 18. července 1917, několik dní po Alvarezově smrti, poslední žijící obyvatelé ostrova (čtyři ženy a sedm dětí), zachránil americký dělový člun Yorktown. Po těchto událostech žádné další pokusy o kolonizaci už neproběhly. Až v roce 1931 mezinárodní arbitráž rozhodla o vlastnictví ostrova a přisoudila jej Francii.

Pohnuté události mexických osadníků byl námětem na řadu románů od německých i španělských autorů. Asi nejznámější je román Clipperton – Historie cti a slávy což jsou dějiny ostrova a kapitána Ramóna Arnauda, které sepsala jeho neteř Gabriela Arnaud.

Ostrov Clipperton nemá členitý povrch a je do značné míry neplodný. Jediná vegetace je několik rozptýlených trsů travin a shluky kokosových palem. Nadmořská výška nejvyššího vrcholku je v průměru 2 metry, ačkoli na jihovýchodní straně je malý sopečný výběžek stoupající na 29 m a jmenuje se „Clipperton Rock“. Přítomnost této skály znamená, že technicky Clipperton není atol, ale ostrov s bariérovým útesem.

Poslední obyvatelé ostrova byli vojáci Spojených států, kteří ostrov obsadili během druhé světové války. Po jejím konci byl ostrov vyklizen a tak Clipperton nemá žádné stálé obyvatele od roku 1945. Příležitostně jej navštěvují rybáři, hlídky francouzského námořnictva vědečtí pracovníci, filmové štáby, jachtaři a občas i trosečníci. Stal se také oblíbeným místem pro radioamatéry.

Clipperton je tvořen kruhovým atol, který zcela obklopuje stojatou sladkovodní lagunu a je má 12 km po obvodu. V laguně nežijí žádné ryby a obsahuje několik hlubokých pánví s hloubkami 43 a 72 m, včetně místa známého jako Trou-Sans-Fond, neboli „bezedná díra“, s kyselou vodou na na dně. Voda v laguně je popsána jako téměř čerstvá a vysoce eutrofická . Lůžka z mořských řas pokrývají přibližně 45 procent povrchu laguny.

Přeživší z nešťastné mexické kolonie v roce 1917 naznačili, že jsou závislí na dešti pro své zásobování vodou a chytali to do starých člunů, které pro tento účel používali, ale pozdější obyvatelé vodu z laguny pili bez následků. Kromě laguny a vody zachycené deštěm nejsou známy žádné jiné zdroje sladké vody.

Komu se poštěstí ostrov navštívit a kdo má dobrodružnou povahu a možnost plavby na plachetnici, tak má reálnou šanci, zjistí, že je zde příjemné tropické oceánské podnebí s průměrnými teplotami 20–32 ° C . Období dešťů nastává od května do října, kdy je ostrov vystaven tropickým bouřím a hurikánům.

Ostrov nemá žádné známé přírodní zdroje vhodné pro těžbu, proto je pro průmyslové využití nezajímavý. Díky tomu je mimo obvyklé lodní trasy a tak je zde klid a nikdo tu neobtěžuje.

Historické zprávy z let 1711, 1825 a 1839 ukazují nízkou travnatou nebo částečně dřevnatou flóru. Během expedice v roce 1958 bylo zjištěno, že vegetace sestává z řídkého krytu ostnaté trávy a nízkých houštin, plazivé rostliny a porostů kokosové palmy. Palmy tu ale vysadili horníci kteří zde těžili guano. Stejně tak sem dovezli prasata, která snížila populaci krabů, což zase umožnilo travnatým porostům postupně pokrývat asi 80 procent povrchu země. Na zdecimování krabů se podílely i krysy, které sem unikly z lodí. Eliminace těchto zvířat v roce 1958 – výsledek osobního projektu Kennetha E. Stagera – způsobila zmizení většiny této vegetace, protože populace suchozemských krabů se vrátila k milionům. Díky tomu se ale ostrov stal takřka pouštním.

Ostrovu hrozilo jedno veliké nebezpečí. Poté co Francie přišla o jadernou střelnici ve svých afrických koloniích, francouzské ministerstvo obrany zvažovalo, kam tyto pokusy přesune. Do hledáčku vojáků padl i ostrov Clipperton, ale díky místním podmínkám byl tento nápad naštěstí zavrhnut. Francouzi prozkoumali znovuotevření laguny a rozvoj přístavu pro obchod a cestovní ruch v 70. letech, ale i to bylo opuštěno. Automatická instalace počasí byla dokončena 7. dubna 1980 a data shromážděná touto stanicí byla přenášena přímo přes satelit do Bretaně .

V roce 1981 Akademie věd pro zámořská území doporučila, aby měl ostrov vlastní ekonomickou infrastrukturu s přistávací dráhou a rybářským přístavem v laguně. To by znamenalo otevřít lagunu vytvořením průchodu v okraji atolu. Za tímto účelem byla podepsána dohoda s francouzskou vládou, kterou zastupoval vysoký komisař pro Francouzskou Polynésii, čímž se ostrov stal francouzským státním majetkem. V roce 1986 se uskutečnilo setkání ohledně zřízení stálé základny pro rybolov mezi Vysokým komisařem a geodetickou společností pro rozvoj a využívání ostrova (SEDEIC). S ohledem na ekonomická omezení, vzdálenost od trhů a malou velikost atolu nebylo kromě předběžných studií provedeno nic. Od všech plánů rozvoje bylo upuštěno.

Clipperton patří díky své opuštěnosti a nezájmu průmyslníků k malým rájům, který stojí za opatrnou návštěvu. Opatrnou proto, aby zde případný dobrodruh nezpůsobil zase nějaký problém.

(redakce)

foto: Internet

 

Ohodnoťte, prosím, tento článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *