Ačkoliv je dnes veliký politický tlak na změnu výkladu dějin a ideální by bylo některé období i zapomenout, tak bychom přesto zapomínat neměli. A to ani na 9. květen 1945.
Současná politická moc nám již řadu let tvrdí, že k osvobození Prahy došlo již 8. května a to jen za pomoci povstalců a vojsk ROA (Vlasovců) a sovětská armáda až den poté vstoupila do osvobozeného města. Někdo jde ještě dále a tvrdí, že dokonce, že se jednalo o ruský útok na české území a nikoliv o osvobození. Dokonce se najdou už i hlasy, které odsuzují i samotné povstání, jelikož Němci byli ochotni mírovou cestou akceptovat přeměnu Protektorátu Čechy a Morava v Českomoravskou republiku samozřejmě v pomnichovských hranicích a přátelsky nakloněnou budoucímu Německu. To poslední se až na ty hranice splnilo, byť si na to museli počkat pár desítek let.
Ale teď k realitě. Od 5. 5. 1945 se v Praze střílelo a tekla hlavně česká krev. Pražané neměli výcvik, výzbroj a střelivo. Německá armáda a jednotky SS ano. Velikou pomocí povstalcům bylo zapojení Vlasovců do bojů na jejich straně, ačkoliv všem bylo jasné, že nešlo o nějaké náhlé zpytování svědomí a pocit slovanské sounáležitosti, ale o zoufalý pokus se vyhnout soudu pro vlastizradu a zběhnutí, za což byl trest smrti i v jiných armádách než byla ta sovětská. Ukrajinští příslušníci SS dokonce v krutostech vůči civilistům a vězňům koncentračních táborů vysoce převyšovali své německé chlebodárce. Nicméně v danou chvíli byl příchod Vlasovců vítanou posilou.
Německým jednotkám v Praze veleli generál pěchoty Rudolf Toussaint a SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS Carl von Pückler. Ten po propuknutí bojů v Praze udržel malé předmostí na východním břehu Vltavy okolo svého velitelství v budově právnické fakulty University Karlovy. Odtud koordinoval postup mimopražských německých útvarů proti povstalcům. Požadoval masivní letecké údery zápalnými bombami proti povstalci ovládaným pražským čtvrtím. K těm naštěstí nedošlo, jelikož poslední síly luftwaffe v Čechách byly zaměstnané bojem se sovětským letectvem.
Během noci ze 7. na 8. května se povstalci připravovali na další útoky. Díky tomu že ČNR odmítla vojskům ROA poskytnout ochranu sovětskou mocí, Vlasovci zanechali bojů s Němci a Prahu i povstalce opustili. Ti tak přišli o výraznou pomoc. Němci již věděli, že generál Jodl podepsal v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci veškeré německé branné moci. Ta měla nabýt účinnosti 8. května jednu minutu po 23. hodině. Tedy hodinu před půlnocí z 8 na 9. května. Velitel německých vojsk v Čechách maršál Ferdinand Schörner tak věděl, že nemá smysl pokračovat v boji. Jeho jedinou snahou bylo, aby se co nejvíce vojáků dostalo do amerického zajetí. K tomu však potřeboval volný průchod Prahou, který mu blokovalo probíhající povstání. V časných ranních hodinách 8. května začal tedy mohutný útok na Prahu za použití tanků a pěchoty, aby si Němci tuto cestu otevřeli. Od rána hořela Staroměstská radnice, její novogotické křídlo muselo být po ukončení bojů strženo. Jednotky SS masakrovaly české civilisty. Pražané využívali s úspěchem ukořistěné pancéřové pěsti, jimiž zničili mnoho tanků a obrněných vozidel. Výsledkem odporu českých bojovníků bylo jednání mezi ČNR a zástupci německé armády, na jehož základě byly ve večerních hodinách zastaveny boje. Jednotky Wehrmachtu podepsaly kapitulaci a byl jim umožněn volný odchod z Prahy. Prahu též na základě této dohody opustily správní, soudní, policejní a jiné okupační úřady, organizace a instituce i někteří němečtí civilisté (Za tuto dohodu byl v roce 1949 odsouzen v inscenovaném procesu na doživotí velitel pražského povstání generál Karel Kutlvašr).
O tuto dohodu se opírají zastánci 8. května a i ti, co tvrdí, že sovětský zásah již nebyl potřeba a vojska SSSR vstoupila již do osvobozené Prahy. Jenže to je právě omyl, který se nyní již léta předkládá. Příslušníci jednotek Waffen SS se totiž této dohodě nepodřídili a pod velením SS-Gruppenführera Carla von Pücklera, který byl velitelem jednotek Waffen-SS na území protektorátu, pokračovali v boji s povstalci. Síly SS byly dost početné a odhodlané na to, aby Prahu změnily v hřbitov a naplnily sen K.H. Franka o vydláždění pražských náměstí českými lebkami. Sovětské jednotky se dostali do Prahy 9. května a ihned se zapojily do boje s těmito posledními fanatickými zastánci německé věci. Toho dne ve tři hodiny už bojovala sovětská 63. gardová tanková brigáda ve středu Prahy. Rudoarmějci nedovolili ustupujícím Němcům vyhodit Karlův most do povětří a zachránili pražský Hrad. Až do konečného osvobození Prahy zde zahynulo asi 800 sovětských vojáků.
Tohoto dne předal von Pückler budovu svého velitelství československým důstojníkům a se zbytky svých jednotek (6000 mužů SS divize Das Reich a SS divize Wallenstein) se stáhl jižně od Prahy a pokračoval v boji který skončil až u obce Milín 12. května.
Válka pro Prahu skončila tak skutečně 9. května 1945. Ne o den dříve, jak se nám již spoustu let tvrdí někteří naši politici, kteří si bez německých pokynů sami nezavážou ani botu.
(msn)
Foto: Archiv
