Zbraň která změnila námořní válku 5/5 (4)

Historie Události Válka a vojenství

Jestli kdy lidstvo dovedlo něco vymyslet k dokonalosti, byly to věci a zařízení určené k ničení a zabíjení. Ano, nejdokonalejší lidské vynálezy jsou zbraně. První byl na světě tank a až po něm traktor, bombardér a až pak z něj bylo dopravní letadlo a tak dále. I tak běžná věc jako GPS byla původně určená pro armádu.

Válčení se nevyhnula žádná oblast Země. Válčilo se ve vzduchu, na zemi a na vodě. My si dnes povíme o historii asi nejefektnější námořní zbraně. Nebyla to velká děla řadových lodí, ani tyto velké a mnohdy překrásné plachetnice, či později jejich podstatně méně krásné následovnice – bitevní lodě. Jsou to ponorky.

Už od dob starých plachetnic se snažili lodní konstruktéři postavit loď, která by se k nepříteli dostala nenápadně, což velké galeony či fregaty nedokázaly. A tak se zabývali vynálezem lodi, která by se dokázala ukrýt před zraky nepřítele pod vodou. První zmínka o takovém plavidle je ve vojensko – technickém spise R. Valturia z roku 1460. Další, již podrobnější zmínky jsou známy z konce 16. století a počátku století následujícího. V té době již docházelo i prvním pokusům takovou loď postavit, ale nedokonalost tehdejších technologií nedovolila jejich větší využití.

Ale již na počátku 18. století ruský konstruktér Nikonov předložil caru Petrovi I.plán podmořské lodi, kterou pak roku 1720 skutečně postavil. Bohužel se při první plavbě porouchala a tak tento nápad upadl v zapomnění.

Na ponorkách však nepracovali jen velmoci. Roku 1776 byla v mladých USA sestrojena ponorka „Turtle“ (Želva). Byla dřevěná a byla poháněna lodním šroubem, byť k jeho roztáčení sloužila síla rukou její posádky. Jednalo se o jednomístné dřevěné plavidlo jehož obšívka byla napuštěného dehtem a zesílená ocelovými obručemi. Loď byla vysoká 1,8 m, dlouhá 2,3 m a široká pouze 90 cm. Směr plavby se řídil kormidlem, umístěným v zadní části, ponoření či vynoření umožňoval menší, svisle umístěný šroub. Vztlak se reguloval napouštěním vody do trupu nebo jejím vytěsňováním pumpou, kterou obsluha ovládala nohama. Dále ponorka nesla kvůli stabilitě 381 kg olověného balastu. Pro případ nouze a potřeby rychlého vynoření se dala část této zátěže okamžitě odhodit.

Na horní části ponorky byla umístěna malá kovová věžička s průzory a poklopem. Vzduch měla přibližně na 30 minut, k vybavení patřily i vzduchové trubice s kapslemi, kompas a hloubkoměr.

Úkolem této ponorky bylo se nepozorovaně přiblíží k nepřátelské lodi zakotvené v přístavu či u pobřeží a vrtákem udělat do nepřátelské lodi, konkrétně do britské fregaty, díru do které se vloží asi 60 kilogramová nálož střelného prachu s časovou roznětkou. Velmi kuriózní bylo řešení vnitřního osvětlení. Petrolejová lampa spotřebovala během chvíle kyslík určení pro posádku a zamořila vnitřní prosto ponorky svými výpary. Proto byly použity světélkující houby.

Ponorka provedla dva útoky. První se udál 7. září 1776 kdy seržant Ezra Lee zaútočil na britskou 64 dělovou fregatu Eagle. Bohužel pro něj, se útok nezdařil. Lodi v té době již měly trup pod čarou ponoru pobitý měděným plechem, který jej chránil proti sášni lodní. Vrták se skrz tuto ochranu nedostal a navíc seržant Lee na sebe upozornil posádku fregaty, která spustila člun a začala ponorku pronásledovat. Před zničením svého plavidla Leeho zachránilo to, že svým pronásledovatelům do cesty odhodil již zmiňovanou nálož. Ta vybouchla sice neškodně, ale Brity odradila od dalšího pronásledování.

Poněkud úspěšnější měl být útok na loď Cerberus, kde nálož zabila tři námořníky, ale loďvýrazněji nepoškodila.

V Rusku se podařilo roku 1862 konstruktéru Alexandrovskému postavit ponorku již moderního typu. Byla dvěma lodními šrouby hnanými stlačeným vzduchem, a měla i periskop. Bohužel se při jednom ponoru dostala hlouběji, než na co byla konstruována a došlo k jejímu poškození. To byl konec, jelikož carští úředníci další pokusy a vývoj zakázali.

V té době experimentovali s ponorkami i Francouzi. V roce 1800 byl americký konstruktér Robert Fulton pověřen Napoleonem Bonaparte, aby se pokusil navrhnout použitelnou ponorku. A tak vznikla ponorka Nautilus (neplést s romány Julese Verna). Tato loď měla pro plavbu na hladině malý skládací stěžeň s plachtou podobnou deštníku, a pro plavbu pod vodu byla hnána vrtulí. Bohužel opět zapracovali, stejně jako v Rusku, zkostnatělí úředníci a o jeho ponorku neprojevili zájem.

Kde ponorky dotáhli k dokonalosti bylo Německo. Bavorský soustružník Wilhelm Bauer již 1. února 1851 předváděl v Kielu osmimetrovou ponorku Brandtaucher, která měla napomoci k prolomení dánské námořní blokády. Plavba ponorky byla neúspěšná tento pokus jej málem stál život. Německé úřady Bauerovi zakázaly další činnost v tomto směru a tak vynálezce zamířil do okolních států. Nakonec zakotvil v Rusku, kde našel nového mecenáše.

Roku 1885 Bauer postavil v Petrohradě svoji druhou ponorku Seeteufel – Mořský ďábel. O této ponorce je známo mnohem méně informací než o lodi Brandtaucher. Říká se však, že byla dvakrát tak dlouhá jako jeho předchůdkyně. Měla silnější stěny a jako balast již sloužily voda a nikoliv olovo, či železo.

Poté, co se Bauer poučil z katastrofy svého prvního člunu, poskytl Mořskému ďáblovi nově vynalezené záchranné zařízení: komoru pro potápěče. Prostřednictvím této komory, která fungovala jako přechodová komora , mohla posádka v případě katastrofy loď opustit .

Seeteufel se ukázal být velmi dobré řešení. Udělal 133 úspěšných ponorů během čtyř měsíců. Ale během 134. ponoru se ponorka zasekla v písku na mořském dně. Vyprázdněním balastních nádrži pomocí čerpadel se posádce podařilo zvednout ponorku dostatečně vysoko, aby byl poklop nad hladinou. Celá posádka (včetně Bauera) byla zachráněna, ale ponorka bohužel klesla zpět na dno moře.

Ale již bylo dáno, kterým směrem se konstruktéři budou vydávat. Dá se říci, že Wilhelm Bauer je jedním z otců skutečné ponorky. Při té příležitosti nemůžeme nezmínit druhého otce moderních ponorek: irského konstruktéra Johna Philipa Hollanda. Tento muž postavil několik prakticky použitelných ponorek pro americké námořnictvo.

Holland postavil své první podmořské plavidlo již v roce 1875. V něm a dalších svých výtvorech významně kombinoval vodní balast s vodorovnými kormidly pro ponořování a vynořování. V roce 1895 dostal Holland první kontrakt od US Navy, aby navrhl ponorku pro americké námořnictvo. Toto plavidlo mělo být poháněné na hladině parním strojem a pod vodu elektřinou. Plavidlo prošlo mnoha konstrukčními změnami a nakonec bylo před dokončením samotným konstruktérem zamítnuto. Holland vrátil prostředky poskytnuté námořnictvem a postavil svou další ponorku na vlastní náklady,. Tato loď nesla jméno svého konstruktéra. Bylo to převratné řešení, jelikož se jednalo se o první kombinaci pohonu takového plavidla, jak jej známe. Pro plavbu na hladině byl použit benzínový motor a pro plavbu pod hladinou elektromotory. Výzbroj ponorky sestávala ze tří torpéd a dvou děl.

Se svou devítičlennou posádkou byla loď Holland úspěšnou ponorkou. Toto řešení nakonec dalo i jméno této třídě amerických ponorek – Holland.

Z hlavních námořních mocností na přelomu století zůstala vůči ponorkám lhostejná pouze Británie . Nakonec v roce 1901 Royal Navy objednalo pět podmořských plavidel třídy Holland. Německo dokončilo svoji první ponorku,U-1 (Unterseeboot 1), v roce 1905. Toto plavidlo bylo dlouhé 139 stop, na hladině bylo poháněno těžkým naftovým motorem a elektrickým motorem, když bylo ponořeno. Výzbroj tvořil jeden torpédomet.

Kombinace technických řešení Wilhelma Bauera a Johna Hollanda přineslo světu námořní zbraň nevídané účinnosti. O ní se mohl svět přesvědčit 7. května 1915, asi 11 mil od Old Head of Kinsale v Irsku. Tehdy spatřila posádka německé ponorky U-20 pod velením Kapitanleutnanta Walthera Schwiegera luxusní parník Lusitania plujícím pod britskou vlajkou. Ačkoliv se jednalo o civilní loď, Německo v té době již vyhlásilo neomezenou ponorkovou válku proti všem nepřátelským plavidlům. Na palubě německé ponorky došlo k jedinému příkazu po zaměření osobní lodi: „Torpedo Los!“

Z 1 266 cestujících a 696 členů posádky na palubě přežilo pouze 761 lidí a mnoho obětí byli američtí občané. Potopení obrátilo veřejné mínění v mnoha zemích proti Německu. Přispělo to také k americkému vstupu do války o dva roky později; obrázky zasaženého civilního parníku byly totiž velmi používány v amerických propagandistických a vojenských náborových kampaních.

(redakce)

foto: Internet

 

Ohodnoťte, prosím, tento článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *