O tom, že Krušné hory jsou opředeny pověstmi již z dávnověku jsme psali několikrát. Ale toto pohoří má své přízraky a tajemná místa i dnes. Stále se tu dějí zvláštní věci, navzdory lidské činnosti a myšlení. Jakoby se člověk tohoto dění nijak neúčastnil, nebo to prostě jen nemohl ovlivnit. A tak opět přinášíme jeden z příběhů, do kterého se zapletli jak jinak než zase trampové. Dnešní příběh nám přinesl čtenář z Karlových Varů, kterému říkali Indián Pete.
„Jezdili jsme s partou na různá místa. Ale čas od času, hlavně když nebyly koruny na cestu, tak jsme vyrazili vláčkem na Hřebeny a Olovou. Tahle místa měla něco do sebe. Jezdil s námi i kamarád co byl takový duchař. No, trochu jsme se mu smáli. Až do té noci. Bylo to na podzim roku 1992. Byli jsme mladí, studenti, opojení svobodou, už nás nikde VB nebuzerovala. Tehdy jsme zamířili k Šibeničnímu vrchu. Kóta 666. Já vím, že už tohle číslo nás mělo varovat. Byla jasná a studená noc, když jsem tam dorazili. Byl listopad a to tady na kopcích už často býval sníh. Tehdy ale nebyl. Svítil měsíc a tak jsme nepotřebovali ani baterky.
Dorazili jsme na Šibeňák a odpočinuli si u malé ale hodně zajímavé kaple. Ke vzniku kaple se váže prý legenda.
Pekařský mistr Franz Josef Pinhack chodil denně v pozdním odpoledni ke kapli sv. Josefa (ta stojí kousek od toho místa) a pokračoval cestou přes Šibeniční vrch zpět domů. Při jedné takové procházce ho překvapila velmi silná bouře. I hledal proto útočiště pod borovicí, kde pak udeřil blesk nejen před ním, ale i vedle něho i za ním. Mistr pekařský se modlil a sliboval, že na tomto místě zavěsí svatý obraz, jestliže se zdráv vrátí domů. Doma se již rodina podivovala nad dlouhou nepřítomností jmenovaného a často ho vyhlížela. Když mistr pekařský dorazil domů, vypravoval o nepohodě a o svém slibu. Slovo dodržel a na strom, pod kterým našel ochranu, připevnil obraz Nejsvětější Trojice. Později zde bylo postaveno i několik dřevěných laviček. Mnozí, kteří tudy procházeli, se zde zastavovali k tichému rozjímání. Místo bylo stále častěji navštěvováno. Pro město Oloví (Bleistadt), obce Libnov (Liebenau), Dolina (Loch), Krajkovou (Gossengrün) a Hřebeny (Hartenberg) se tak stalo malým poutním místem. V letech 1915 – 1917 za 1. světové války pojal tehdejší olovský farář Georg Marck se štukatérem Josefem Fischerem plán postavit v lese jeskyni ke cti Nejsvětější Trojice. Sběrem odpadové strusky, z darů a příspěvků se oběma mužům podařilo za neuvěřitelných obětí začít se stavbou jeskyně. Brzy však došly peníze i prostředky, a neustále se stavěly do cesty nové překážky. K tomu ještě Fischer musel narukovat na vojnu. Během této doby pracoval farář Marck s několika věrnými na díle sám. Fischer dostal dovolenku a pomáhal radou i prací při stavbě jeskyně. Bohužel hotové dílo již nespatřil, padl dne 28. září 1915 u Tarnopolu.
Tak jsme tu zastavili a dali malou večeři. Pak jsem pokračovali s směrem ke studánce, že nabereme ještě vodu. Čas už pokročil, a tak jsme si řekli, že to zapíchneme. Udělali jsme přístřešky z celt a igelitů, jelikož co kdyby si to horské počasí rozmyslelo a hodilo na nás nějakou tu vodu v podobě deště či sněhu, a zalehli. Jenže okolo jedné v noci nás něco vzbudilo. Bylo ticho, ale přesto jsme byli všichni vzhůru a mráz nám běhal po zádech, ačkoliv spacáky jsme měli celkem v pohodě. Měsíc svítil, jen v lese okolo byla mlha. Měsíční svit dodával tomu celému nádech tajemna. Ovšem to jsme tak nevnímali. Měli jsme strach. Najednou jsem slyšeli šepot. Takový svištivý hlas, který mluvil německy. Tenhle jazyk nebyl mezi námi v té době zrovna populární. Sudeťáci za Havlovo podpory chtěli poněkud přepsat historii pohraničí a my, kteří měli vzory ve spojeneckých vojácích od Normandie a Tobruku, jsme tyto Hitlerovo pohrobky zrovna nemuseli. Jenže v tuhle chvíli nám všem došlo, že tenhle Němec co na nás mluví, to asi už má dávno za sebou. Už jste někdy měli dřevěné nohy? Ne? My ano. Alespoň v té chvíli. Šepot se ozýval všude okolo nás a zcela jasně jsme mu rozuměli. Tedy ne obsahu, ale slovům. Pořád něco opakoval. Pak jsme ale i původce toho hlasu uviděli. Tedy jen takový cár mlhy, ale obrys člověka to mělo zcela jasně. Třeštili jsme na to oči a nevěděli co dělat. Nikdo z nás. Ani náš osadní duchař. Nebo alespoň nic nedělal, i když on možná věděl. Jenže zafoukal vítr a bylo o všem. Jak přízrak, tak šepot byly pryč a mlha se začala také stěhovat po větru. A my také. Rychle jsme zabalili věci do celt a mizeli směrem ke kapličce, kde jsme tak nějak podvědomě očekávali ochranu. Tam nám náš duchař, který, jak jsem zjistili, německy uměl, řekl, co ten duch vlastně chtěl. Ptal se prý na cestu domů. Že zabloudil.
Celý ten příběh má ještě epilog. Po letech, když se začaly objevovat detektory kovů jsem na tohle místo vyrazil s kamarádem, který takhle hledal reálie z války. A my jsme našli také. Knoflíky, přezku opasku s orlicí a další kovové prvky i s kousky textilu a kůže. A je asi jasné, že tu nikdo tu uniformu nesvlékl, alespoň ne dobrovolně. Našli jsem kus dál ležet i známku a i nějaké kosti. Ta známka, jak jsem se od kamaráda později dozvěděl, patřila vojákovi jménem Gerhard Schmitt. Bylo mu asi 40 let. Táta od rodiny. Trochu jsem zapátral a dozvěděl se jeden pohnutý příběh z hor roku 1945. Němci už věděli, že to je v háji. Rusové byli v Berlíně, Hitler po smrti, Američané v Plzni. Žádná tisíciletá říše se nekonala. Tenhle možná ani nebyl nacista, nebo byl asi jako můj táta komunista. Jinak to prostě nešlo, pokud jste chtěli mít aspoň trochu slušný život a nebyli jste hvězdy v nějaké pro režim nepostradatelné činnosti. A tak tenhle voják prostě zahodil pušku a šel přes kopce domů do Německa. Ale měl smůlu, že narazil na pomstychtivé partyzány, kterých se v té době všude náhle vyrojilo jak much na lejně. Najednou byl partyzán snad každý. No a ti tohoto pana Schmitta zastřelili. A to prý přímo tam. Smutný příběh. Kamarád ty věci co našel posbíral a všechno nakonec poslal jeho pozůstalým, které se mu podařilo dohledat. Možná tak ten nešťastný Němec, který vsadil na špatnou kartu, našel tu cestu domů.“
Obvykle by po skončení takového povídání nastalo ticho, ale to pomocí písmen nejde udělat. Každý si můžeme myslet co chceme. Válka semlela osudy lidí z celé Evropy a v jejím důsledku žijeme dodnes. Napravit křivdy ať ze strany Němců vůči Čechům či naopak asi nepůjde nikdy. Bylo prolito až příliš mnoho krve a zaseto moc nenávisti. Přesto je potřeba si uvědomit, že pěšáci na šachovnici mocných byli obyčejní lidé a obyčejnými osudy, sny a touhami. A tihle lidé zaplatili za rozmary mocných. Vším co měli.
Jak bývá naším zvykem, tak necháme opět promluvit i pana Jindřicha, psychotronika.
„Abych řekl pravdu, nevím co bych měl k tomuto příběhu dodávat. Snad jen připomenou onu již několikrát zmiňovanou paměť krajiny. To, co se stalo onomu vojákovi nebyla žádná čestná smrt v boji, ale obyčejná vražda. Bylo vlastně po válce, on neměl zbraň a chtěl jen domů. A to asi byla jeho utkvělá myšlenka, když umíral. Domů. Když se zjevil oněm trampům, tak vlastně chtěl jen pomoct, jelikož zůstal na místě a nemohl dál. Netuším proč. Zřejmě jej držela zde ta nedokončená cesta domů. Je dobře, že jeho pozůstatky se nakonec dostaly k rodině a on tak mohl dojít klidu. Budiž tento příběh ponaučením pro druhé. Nenechávejme věci otevřené. Dořešme vše a pak začínejme další. Nikdy nevíme, kdy si nás Smrt odvede a pak třeba také nebudeme moci dál a budeme čekat, než se najde někdo kdo nám pomůže. A najde se někdo takový?“
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas press
