Navštívil oslavu Halloweenu skutečný démon? 5/5 (8)

Duchovno a mystika Události

Nastupující podzim přináší dva svátky. Rovnodennost a Samain. My dnes Samain známe spíše jako Dušičky či Halloween. Ačkoliv si řada lidí myslí, že Halloween je americký svátek, tak nic není vzdálenějšího pravdě. Název svátku vznikl zkrácením anglického „All Hallows‘ Eve“, tedy „Předvečer Všech svatých“. Svátek symbolizuje konec roku, konec období léta a nástup zimy. S tím souvisí i onen rej masek, který měl zapudit se zimou přicházející démony, v nichž měl vzbudit dojem, „že je již obsazeno“.
Tento svátek se samozřejmě kdysi slavil i u nás, ale pod nánosem kestřanského balastu jsem si jej předělali na Dušičky. Ovšem nejsou se jedinci, co dnes slaví Halloween i u nás. Svou náplní a způsobem  je totiž Samainu daleko obdobnější, než ony Dušičky.
Jednou z takových lidí je i naše čtenářka z Plzně. Nechme paní Jaroslavu vyprávět její příběh:
„Můj manžel žil několik let ve Velké Británii a tak si oslavu Halloweenu přinesl odtamtud. Tady lidé nebyli a stále nejsou zvyklí na to, že někdo dovede bláznit s maskami, vyřezávat z dýně „Svítícího Jacka“. Ponechme teď stranou filmy a komiksy, které popisují tento svátek jako noc oživlých mrtvol. Já jsem na takové věci nikdy nevěřila a vždy jsem se smála lidem, co chodili do kostela. Byla jsem racionálně uvažující osoba s vysokoškolským vzděláním technického směru. Jenže jsem byla svědkem něčeho, co se prostě do mých matematicko – fyzikálních tabulek nevejde. Před dvěma roky jsme s manželem uspořádali oslavu Halloweenu. Covid ještě nebyl, nebo byl, ale ne tady, tak jsme v našem domě udělali takovou merendu pro přátele a děti. Bylo to skvělé. Sešlo se nás asi deset plus pět dětí, včetně naší dcerky. Musím přiznat, že u ní jsem se trochu bála, jak takovou společnost a masky bude snášet, jelikož naše dítě trpí poruchou v autistickém spektru. Není to žádná ostuda, jelikož je tu spousta takových dětí, ale přeci jen tohle mám doma.
Na oslavu dorazil i můj bývalý spolužák z gymplu. On je sice z Prahy, ostatně jako já, ale máme facebook. Akorát se dotázal jestli smí přivést svou novou přítelkyni. Souhlasila jsem, dokonce jim připravila pokoj, jelikož bylo jasné, že že po oslavě nikam nepojedou, pokud jeden z nich nechce přijít o řidičák.
Když se začali scházet naši známí tak, tak dcerka vše snášela bez potíží. Každého pozdravila: Ahoj strejdo, ahoj teto. Oddychla jsem si. Zdeněk s svou novou přítelkyní dorazili jako poslední. Petruška se k němu hned hrnula a já čekala to její dnes už tolikrát omleté ahoj strejdo, ahoj teto. To první se konalo, to druhé už ne. Dcerka stála jak socha a dívala se na onu slečnu. Zdeněk měl vždycky vkus a to i tentokrát. Ta žena byla opravdu krásná. Vysoká, štíhlá, pružné tělo, tvář jako z mramoru. No, asi moc make – upu, pomyslela jsem si. Přivítala jsem je a koukla na dcerku. Ta pořád stála a sotva slyšitelně se strachem v hlase řekla:
„To není teta.“
Nevěnovala jsem tomu pozornost. Slečna se představila jako Adriana. Nasměrovala jsem hosty do haly a šla nosit další občerstvení. Chlapi zatím vyřezávali z dýní ony svítící příšery a samozřejmě že tím nasvinili kde mohli. Děti pobíhaly převlečené za Harryho Pottera a další postavy z Bradavic, jen naše holčička se někam schovala. Nevěnovala jsem tomu zas takovou pozornost, jelikož jsem ji znala.
Okolo desáté hodiny jsem ji ale už začala hledat, aby už šla spát. Jenže ve své obvyklé skrýši nebyla a tak jsem znervózněla. Zabrousila jsem tedy i do pokoje, který jsem připravila pro Zdeňka a tu jeho Adrianu. To, co jsem tam ale viděla je podstata mého dopisu. Nedošlo mi, že by tam ti dva byli. Ale stalo se. Zdeněk pololežel poloseděl na posteli a tak mátožně se snažil Adrianu obejmout. Ona mu seděla na obkročmo na klíně a evidentně si dělali dobře. Navíc mu byla dost vášnivě zakousnutá do krku. Až potud vše bez problémů, když jim to tak vyhovovalo. Jenže.
Nad postelí viselo starožitné benátské zrcadlo po mé prababičce a v ně byl úplně jiný obrázek celé scény. Adriana v něm totiž nebyla tak krásná, jak vypadala navenek. Vypadala trochu jako Medusa. Z toho filmu Souboj Titánů. Hady kolem hlavy sice neměla, ale ta tvář byla strašná. Vypadala jako mrtvá stařena s vyceněnými dlouhými zuby kterými navíc kousala Zdeňka do krku. A ty oči. Neměly bělmo. Byly to dvě černé propasti do pekla. A dívala se na mne. Přes to zrcadlo se na mne dívala já cítila strašlivou nenávist. Bylo to jako v béčkovém hollywoodském hororu, jenže tenhle nebyl na plátně kina, či televizní obrazovce. Tohle bylo naprosto reálně v mém domě. Nevěděla jsem co mám dělat. A hlavně nevěřila svým očím.
„Maminko, není to teta. Je to …“ víc jsem nerozuměla.
Tahle věta pronesená z úst mé dcery, která se zčistajasna objevila za mými zády mne zase vrátila do reality. Adriana slezla ze Zdeňka a tentokrát už vypadala zase normálně. Jen se ušklíbla a řekla:
„Nikdo ti neuvěří.“ Pak vyšla do noci na balkon. To se už probral i Zdeněk. Byl jako po výprasku a ten výrazný, až skoro krvavý otisk zubů ho asi strašně bolel. Nevěděla jsem co mám dělat dřív. Za mnou stála moje malá dcerka, na balkóně byla ženská co snad byla mimozemšťan, nebo co a přede mnou kamarád, který vypadal jak v posledním tažení a ptal se na tu svou kdo ví co. Do toho mne začal shánět manžel.
No, zkrátím to. Manžel, uložil dcerku a snažil se jí rozmluvit to, o čem pořád povídala, Zdeněk marně hledal svou smrtku a já nechápala kam zmizela z toho balkonu. Prostě byla pryč.
Dodnes moje racionální já nechce připustit, že Adriana byla cokoliv jiného než člověk. Vím, co jsem v tom velikém zrcadle, za plného světla co v pokoji svítilo, viděla. A byla jsem střízliví, jelikož já si cucnu tak leda sekt a to jen na Silvestra. Jinak nepiju. Zdeněk si doposud myslí, že jsem Adrianu vyhodila, jelikož ona prostě fakt zmizela. Jen naše dcerka má jasno. A ta to věděla od začátku.“
Na tento děsivý příběh jsme se zeptali našeho mystika pana Jindřicha.
„Tak tohle je velice zajímavá věc. Můj duchovní mistr mi kdysi říkal, že stará zrcadla, dělaná ještě ze stříbra a občas i s jistými magickými úkony dokáží ukázat skutečnost. Náš zrak lze ošálit, ale takovéto zrcadlo ne.
O Samainu se mají prolnout světy a tak se spojí svět živých a svět mrtvých. Otevřou se brány do astrálního světa a do Midgardu, jak staří Germáni říkali této naší dimenzi, a tak mohou přijít právě bytosti z této říše.
Slečna Adriana, nebo spíše to, co se za ni vydávalo byla evidentně vampirická bytost. Možná sukkuba. Abychom si vyjasnili několik věcí. Už dávní alchymisté věděli, že lidská krev a sperma jsou z mystického hlediska totožné substance. Obě nesou životní sílu. Když se podíváme do literatury pojednávající o tantrickém sexu, zjistíme, že ve chvíli ejakulace muže do ženy, z něj skrze penis doslova teče proud životní energie. Při pohlavním styku, který je dokončen se tak žena bezděky stává vlastně sukkubou – energetickým upírem. To je přesně ten důvod, proč je muž po aktu na odpis. Má vybité baterky. Ovšem žena má v tu chvíli jeho sílu a je plná energie. To jen tak na okraj, milé dámy, až budete příště zase nadávat svým mužským polovičkám, že se po aktu odvalí a usnou. Nemůžou za to. Je to tak nastavené kvůli vašemu početí. Vy v danou chvíli tu energii potřebujete. Muž je pro ten okamžik ze hry venku a tak není potřeba, aby zacláněl.
Na tomto principu je založen arrivismus, tedy v původním slova smyslu. Arrivista, neboli upír vysávající životní sílu není klasický vampýr jak jej známe z legend. Je to bytost která vás zničí daleko rychleji a nenápadně. Ovšem podle některých pramenů i klasický upír může provozovat arrivismus.
Podle toho, co jsem četl v dopise paní Jaroslavy mne upoutaly dvě věci. Je evidentní, že šlo o démonickou bytost. Ten pravý zjev v tom zrcadle, černé oči, zmizení po prozrazení. Spíše jsem přemýšlel, proč Adriana toho Zdeňka kousala. To sukkuby nedělají, i když ruku do ohně za to nedám. Takže tady mohlo jít o dvě věci. Ta první, a opět se dostáváme k energetickým dráhám v lidském těle, je, že jeho životní sílu sála skutečně přes své zuby. Špičáky jsou přímo napojené na tyto cesty. Mají nejhlubší kořeny, jsou to v pořadí třetí zuby. Trojka je číslo magické tvorby, růstu. I klasickému upíru se prodlužují špičáky a ne třeba řezáky, jak se nám to někdy snaží namluvit filmaři, jako v klasickém filmovém díle Upír Nosferatu. Podle všeho se mu zakousla do oblasti, kde se spojuje krční a podklíčková tepna. Místo s velkou koncentrací životní energie nesené krví.
A nebo, a to je daleko prozaičtější, je pan Zdeněk odaxelagnik a kousání ho vzrušuje. To by znamenalo, že si ho ona bytost v podstatě připravovala na samotný akt. Ale to je samozřejmě jen spekulace.
Ať tak či tak, pan Zdeněk vyvázl životem. Takovýto démon by byl schopen a i ochoten ho v podstatě zabít. Ne hned, ale během krátké doby. Není totiž normální, aby se sukkuba takto zhmotnila. Něco tím sledovala a já nemám představu co. No, představu mám, ale ta je natolik děsivá, že se na to snad ani neodvažuji myslet
Z celého příběhu plyne ještě jedna věc. Malé děti vidí daleko více než dospělí. Je to dáno jejich spojením s duchovním světem, které my dospělí jsme zapomněli a svým vzděláváním to nutíme zapomenout i naše děti. Takže až vaše dítě ukáže někam do neznáma a bude říkat, že tam někdo stojí, vezměte to jako fakt a mějte se na pozoru. Nejhorší bestie je totiž ta, která není vidět.“
Pokud se i vám stalo něco zvláštního, napište nám. Rádi váš příběh uveřejníme a zachováme diskrétnost, budete-li si to přát.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas press

Ohodnoťte, prosím, tento článek

2 thoughts on “Navštívil oslavu Halloweenu skutečný démon?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *