Je tomu již dávno, za panování knížete Přemysla a jeho choti Libuše, kdy dcera Běla dcera Libušiny sestry Kazi se zahleděla do vladyky Košála, jenž byl mužem udatným a majetným, tak jej pojala za manžela.
Košál uměl hospodařit a tak jeho majetek rostl. I rozhodl se, že pro sebe a svou choť vystaví nový pevný hrad v místech, kde bude vidět nepřítele z dálky a kde se bude moci pást a množit jeho skot. I zalíbil se mu se mu vrch na jižních svazích hraničních hor. Vystavěl tu na skalním ostrohu pevný hrad, který pojmenoval po sobě – Košálov.
Tento hrad má do jisté míry, alespoň podle pověstí i spojitost s městem Teplice. V kronikách se píše, že Běla, Košálova choť vládla na hradě Bílina. Když pobývala na se svým chotěm na Košálově, tak do míst kde jsou dnes Teplice přišel vladyka Kolostůj se svými lidmi. Zalíbilo se mu zde a tak si tu vystavěl opevněný dvorec. To se však Běle nelíbilo, jelikož kněžna Libuše svěřila tento kraj do správy jí a tak byl její úkol tuto oblast spravovat a bránit. Požádala proto manžela, aby věc vyřešil. Košál nelenil a s padesáti jezdci jel Kolostůje vyhnat. Možná by těch padesát vojáků stačilo na vypálení onoho dvorce. Jenže se stala věc, že Kolostůj zasáhl šípem Košála do hlavy a zabil ho.
Trestná výprava se vrátila s nepořízenou a navíc s mrtvým vladykou. Běla smrt manžela neunesla a skočila z hradní věže dolů, kde se její tělo rozbilo o skály. Tolik praví pověsti z dávných dob.
První písemná zmínka u hradu je z roku 1372, kdy kanovník svatovítské kapituly Beneš Krabice z Weitmile ve své kronice píše:
„Roku 1372, měsíce července, přihodilo se tak, jakž lidé obyčej měli, na ten čas rozpustile choditi v krátký sukničkách, majíce na nohou zobanovité střevíce neboli s dlouhými nosci, a chtě Pán Bůh ukázati, že jemu se to nelíbí, dopustiti ráčil dne jednoho veliké hromobití. V tom udeřil blesk na zámek, jež slove Košálov, jinak Košťálov a purkrabímu Alešovi ze Slavětína ty zobce neboli nosce, též i manželce jeho, na nohách obou jedním udeřením urazil, však nohám jejich pranic neuškodil.“
Kdo hrad postavil a kdo jej v té době vlastnil se dnes neví. Aleš ze Slavětína byl jen purkrabí, což značí že mu hrad nepatřil a jen jej spravoval. Podle některých domněnek jsou v souvislosti s hradem uváděny rody Zajíců z Házmburka, Kaplířů ze Sulevic a ze Slavětína. Dle velikosti hradu se usuzovalo, že by se mohlo jednat i o královské zboží, už jen díky přítomnosti purkrabího v podobě významnějšího šlechtice. I to, že roku 1420 přenechal císař Zikmund hrad Košťálov, město Třebenice a okolní vesnice, které původně patřily ke klášteru sv. Jiří na Pražském hradě, Janu Kaplířovi ze Sulevic. Dva roky na to byl hrad obléhán husity
V roce 1459 Kaplířové ztratili Třebenice, které od nich získal Vilém z Illburka, ale hrad Košťálov zůstal i nadále v jejich držení. V roce 1468 došlo k rozděleni panství Kaplířů mezi několik vnuků Jana Kaplíře, ale podle dohody hrad zůstal v jejich společné péči a měl jim být všem stejně přístupný. Zřejmě se ale dohoda změnila, či nebyla respektována, jelikož později už se uvádí jako majitel hradu pouze Dobeš Kaplíř, který k němu připojil po roce 1500 statky Košťálov a Skalka. Když hrad přestal vyhovovat nárokům majitelů, nechali si v blízkosti vsi Košťálova postavit dvě tvrze. V držení Kaplířů zůstal až do roku 1611, ale za třicetileté války byl už zcela pustý a od té doby neměl žádné využití. Až v polovině 19.století tu prý byla zřízena jednoduchá podlaha tzv. dupárna a za pěkného počasí se sem chodívalo v neděli na výlety a tančit.
Dnes je hrad již jen romantická zřícenina, která je cílem výletů. I cesta nahoru je skvělá, i když zřejmě záleží na tom odkud návštěvník vyrazí. Jedna z možností je přijet vláčkem „Švestkové dráhy“ do Třebenic a skrze zahrádky jít po červené trase. Cesta vede lesem až pod úbočí kopce, kde se napojíme na původní přístupovou cestu ke hradu. Pozornému návštěvníkovi neunikne zbytek fortifikace v podobě valu. Cesta pak vede na plošinu kde stával dolní hrad. Už odsud je krásný výhled na severní část Českého středohoří, kterému vévodí Milešovka, jak čtenář uvidí ve fotogalerii. Po pěšině se můžeme dostat vstupními dveřmi, nebo spíše otvorem ve zdi, kde dveře zřejmě kdysi byly, do původního rytířského sálu v hlavním obytném paláci, který tvořil horní hrad a sídlo panstva. Zde si můžeme povšimnout malých otvorů ve zdi, kde byly původně zastrčené trámy. Nejprve jako lešení při stavbě, později jako nosníky podlah.
Z hradu je dokonalý výhled na polabskou nížinu a jihovýchodní Středohoří. A jako Milešovka dominuje jako královna svému okolí, tak těmto končinám jako král vládně hora Klapý s hradem Házmburkem.
Jak vlastně hrad Košťálov vypadal?
Franz Alexander Heber pražský kupec a historik ve svém díle Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösse napsal:
„Čedičová skála, na níž trůní trosky tohoto hradu, se nad své okolí zvedá neobvykle příkře… Jižní svahy tvoří pouze holý čedič, který spadá v bizarních vrstvách téměř kolmo k městečku Třebenice a krajině propůjčuje neobvykle malebný půvab…“
Na hradě byl v 19. století prováděn archeologický výzkum, byť amatérský. Historik August Sedláček zmiňuje jistého pana Čejku, který hrad prohledával a kopal v něm. Své nálezy odevzdával muzeu v Třebenicích. Tak bylo na východní části plošiny u někdejší brány, kde se nacházel dolní hrad, objeveny kachle, zbytky nádobí, cihly z komína, což ukazuje na původní kuchyni. Na severu se zase nalezly výrobky ze železa včetně materiálu. Zde byla hradní kovárna.
Hlavní stavbou hradu býval věžový palác, na kterém se čas velmi podepsal. Přízemí stavby bylo založeno na nerovném terénu a osvětleno pouze jedním úzkým okénkem na západní straně. Pod ním byl kdysi vytvořen nový vstup. První podlaží je z větší části dochováno. Z druhého a třetího patra, známého ze starších fotografií a kreseb, už nezbylo nic. Jak hrad vypadal za dob kdy sloužil svému účelu je možno vidět ve fotogalerii.
Košťálov je jedna z perel Českého středohoří a proto stojí za to jej navštívit. Výhled do okolí je nezapomenutelný a i místní biotop skrývá mnoho ohrožených druhů rostlin, proto je nutné se tomu při návštěvě přizpůsobit a dbát pravidel. Kdo se překoná strach a sedne si na hradbu, zavře oči a umí naslouchat kamenům, jistě uslyší řadu příběhů, které tyto starobylé zdi pamatují.
(redakce)
Fotogalerie:https://youtu.be/xthviiEQLOI
foto: Miroslav Neumaier – Pallas press
