Magazín Pallas press čte již mnoho lidí. Dají se počítat už na desítky tisíc. Jedním z nich je i paní Marcela Malá, která se dostala díky chybě, či nedbalosti německých lékařů do velice svízelné situace. Proto jsme se rozhodli informovat ostatní naše čtenáře o sbírce která je určena na pomoc této rodině, která přišla o tatínka, jemuž nebyla poskytnuta včasná lékařská pomoc. Maminka a dvě holčičky zůstaly na vše samy.
„Každé ráno o půl osmé jsme si volali. Pravidelně. Manžel byl kamioňák a na celý týden nám odjížděl do zahraničí. Dobré ráno jsme si ale popřáli i přes půl Evropy. Jiné to nebylo ani v to nešťastné zářijové úterý…Bylo to tak normální, obyčejné, bylo to naše…Řešili jsme moji sobotní oslavu pětatřicátých narozenin, Pavel mi ještě připomínal, na co nemám zapomenout, co mám koupit, aby bylo všechno perfektní a aby oslava byla krásná. Rozloučili jsme se, musela jsem do práce. Zavoláme si přeci znovu odpoledne.
Ani jeden z nás netušil, že to bude naposledy a že odpoledne už bude všechno jinak.
Odpoledne jsem se nedovolala, ale to se přeci stává, nakládá nebo vykládá kamion, však on mi zavolá… Bylo toho ten den tolik a k telefonu jsem se už nedostala. Ráno si zavoláme určitě, to nevynecháme nikdy.
Středeční ráno už bylo podivné. V krátkých intervalech jsem zkoušela Pavlovi volat, neúspěšně. Začala jsem mít tušení, že něco není v pořádku. Do naprostého neklidu mě přehodil telefonát od šéfa mého manžela. Ptal se mě na něco, čemu jsem nejprve vůbec nerozuměla. Jestli nevím co je s mým manželem, že si prý včera volal záchranku. Sevřelo se mi hrdlo…
Následovalo ještě několik telefonátů. Co se dělo potom posledním, mám už v naprosté mlze. Můj Pavel nežije? Nevěděla jsem, co se stalo, jak se to mohlo stát, proč se to stalo? Ani v těch nejhorších nočních můrách mě nenapadlo, že místo oslavy svých narozenin, na kterou jsme se tak těšili, budu řešit pohřeb svého manžela. Začal neskutečný kolotoč… Snažila jsem se dozvědět, co se vlastně přihodilo, celé to tak nějak pochopit. Pavel si opravdu volal sanitku sám, měl podezření na infarkt. Jenže určitá jazyková bariéra způsobila, že se s dispečinkem záchranné služby nedomluvil úplně správně a sanitka přijela na parkoviště vzdálené 16 km od toho, kde byl manžel. Nikoho nenašli, odjeli zpět a dál se nestarali… Kolega, který manželův kamion našel podle GPS, už mého Pavla objevil bez známek života. Seděl u otevřeného okna a čekal na pomoc… Možná by ani včasný zásah lékařů nepomohl, ale stejně se mě pořád drží to sžíravé „co kdyby“… Kolega mého muže totiž volal sanitku také, Pavel mu dával vědět, že mu není dobře a potřebuje pomoci právě s jazykovou bariérou. Na linku záchranné služby se dovolal, nechal zde svůj kontakt, ale nikdo se mu už neozval zpět…
Bylo mu 42, měl tu s námi ještě dlouho být. Strávili jsme spolu nádherných 13 let a společně vychovávali dvě holčičky. Úžasným způsobem přijal moji dceru Kateřinu a nikdy nedělal rozdíly mezi vlastní a nevlastní dcerou.
Spojovalo nás toho tolik, ale jedno pojítko bylo nejsilnější – les! Jsem hajná, v lese trávím celé dny a Pavel tuto moji vášeň sdílel také. V lese jsme si chtěli také splnit náš velký sen – najít zde domov a povedlo se! Neustálé pendlování mezi životem v paneláku uprostřed města a chvílemi v milovaném lese začalo být pro nás všechny náročné. Proto jsme si na první pohled zamilovali chaloupku, kterou jsem při svých toulkách po lese objevila. Věděli jsme, že tady budeme šťastní a že právě tady se nám bude krásně bydlet. S majitelem se nám povedlo domluvit na splátce chaloupky formou nájmu a my jsme pomalu začínali žít náš sen. Sami jsme si vybudovali koupelnu, po malých krůčcích jsme se snažili, aby se nám hezky bydlelo, a všichni jsme byli spokojení… Bez Pavla však nezvládnu sama doplatit zbylé nájmy, které chybí k tomu, aby byla chaloupka už jen a jen naše. Je to náš domov, už tu trvale bydlíme a nedovedu si představit, že bychom s holčičkami přišly o to nejdůležitější, co nás všechny spojovalo a tolik těšilo. Aktuálně zbývá doplatit 280 tisíc korun a mým obrovským přáním je, abych mohla vyslat tam nahoru zprávu, že se vše povedlo a že to s holkami zvládneme. Bude to jiné, než jsme si plánovali, ale já vím, že na nás Pavel dohlíží a moc nám drží palce, abychom to všechno zvládly!“ říká paní Marcela Malá.
Plat paní Malé není zas tak veliký, jak si může leckdo myslet. Pohybuje se okolo 20 000 Kč měsíčně, takže je jasné, že uživit sebe a dvě děti není žádná legrace. A navíc ještě splácet domek. Je toho na paní hajnou více než si dovedeme představit. Bude muset ujít ještě dlouhý kus cesty, než akceptuje zanedbání péče při záchraně jejího muže v zahraničí. Proto je velice důležité, aby našla co nejvíce pomoci kolem sebe. Potřebuje naši pomoc. Naše redakce se rozhodla poslat na sbírku pořádanou nadačním fondem Vrba 2000 Kč.
Odkaz na sbírku a původní vyjádření nadace Vrba je zde: https://www.donio.cz/pribeh/2924
zdroj: Donio.cz, redakčně upraveno
