Stadice – rodiště Přemysla oráče. Ale je to opravdu tak? 5/5 (6)

Historie Události Zajímavosti

fotogalerie ke článku: https://youtu.be/XvNOC6cU1T8

V lůně Českého středohoří na břehu říčky Bíliny leží obec, kterou si historie českého národa vyvolila za nejdůležitější. Jde o ves Stadice.

K tomuto místu se váže pověst o vzniku panovnické dynastie Přemyslovců, kterou většina obyvatel České republiky zná. Ale i tak si ji připomeňme a podívejme se jak to asi třeba mohlo být, pokud se tak opravdu stalo.

Tuto pověst známe z Kroniky české od kronikáře Kosmase z 12. století, který jak sám uváděl čerpal z lidové slovesnosti.

Připomeňme si stručně její obsah.

Poté, co se dva vladykové nepohodli, tak přišli na Vyšehrad za kněžnou Libuší aby je rozsoudila. Tak učinila jak jí kázala její vladařská povinnost, což se nelíbilo staršímu z obou znesvářených vladyků. Jeho věta:

„Běda mužům, kterým žena vládne!“ takřka zlidověla. Na základě toho kněžna Libuše usoudila že se tedy vdá a přivede mužům knížete, který jim bude ale vládnout pevnou rukou.

Zatím byli určeni poslové, aby tomu muži přednesli vzkaz své paní a lidu. Když paní viděla, že jaksi, neznajíce cesty, váhají, pravila: „Co váháte? Jděte bez starosti, sledujte mého koně, on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět, neboť cestu tuto nejednou šlapal…“

Byl první podzimní den, tichý a slunečný. Libušin kůň jistě vedl všechny kněžnou vyslané muže, ani krokem nevybočil z cesty, nic ho nesvedlo z jeho dráhy. Tak přejeli hory a pláně, až třetího dne se blížili ke vsi mezi stráněmi. Když k ní dojížděli, spatřili malého chlapce. Toho se zeptali: „Dobrý chlapče, je toto ves Stadice? A žije tu muž jménem Přemysl?“
„Ano, toto jsou Stadice,“ odvětil chlapec, „a Přemysl tamhle na poli pohání své voly.“ Poslové spatřili opodál muže vysoké postavy, jak v lýčených střevících za pluhem kráčí. Přitom pobízí spřežení strakatých volů. Jeli tedy dále k oráči širokou mezí. Když se přiblížili, zastavil se kněžnin kůň a radostně zařehtal. Sehnul hlavu před mladým oráčem, jenž zarazil pluh a zastavil voly.
Vladykové sundali z bělouše knížecí roucho – dlouhou sukni lemovanou vzácnou kožešinou i drahý a krásný plášť – přistoupili k Přemyslovi, nízko se mu poklonili a pozdravili ho: „Buď zdráv kníže a vítej! Pusť voly, roucho změň, posaď se na koně a pojeď s námi. Kněžna Libuše a všechen národ Čechů ti vzkazují, abys s námi přijel a přijal vládu tobě a tvým potomkům souzenou. Tebe jsme zvolili za svého soudce, ochránce a knížete.“

Přemysl je mlčky poslouchal, poté zabodl do země otku, kterou měl v ruce a pustil voly. „Jděte, odkud jste přišli.“ Jen to řekl, voli se vznesli a v mžiku zmizeli ve velké skále pod vsí. Ta se za nimi zavřela, takže po nich nebylo ani stopy. Otce, která byla vyřezána z lískového prutu, dala mezitím země novou mízu a lískový prut začal pučet jako na jaře a hned také tři odnože vyhnal. Na nich se zazelenalo svěží listí i mladé ořechy. Poslové po spatření onoho divu užasli. Přemysl k nim promluvil: „Bohužel jste přišli brzy. Kdybych mohl toto pole doorat, byla by pro všechny časy hojnost chleba. Ale že jste si pospíšili a mé dílo přerušili, bude v zemi často hlad.“ Obrátil pluh, vzal z meze lýčenou kabelu, vyndal z ní pecen chleba a sýr, položil je na jasnou radlici a pozval vladyky na svačinu. Společně s Přemyslem pili vodu z jeho džbánu a jak se v pití střídali, uschly dvě ratolesti na lísce a hned opadly, třetí však kvapem rostla do výše i šíře. Vojvodové si ukazovali ten div a ptali se Přemysla, co to znamená.
„To vám hned povím. Z mého pokolení začnou mnozí panovníci, ale vždy zůstane jen jeden vladař. A na železném stole jíme proto, abyste věděli, že můj rod bude při vládnutí železný.“ I vstal od obráceného pluhu a šel se rozloučit do vsi se svými blízkými. Poté oblečen v knížecí roucho vsedl na bělouše a vydal se za Libuší na Vyšehrad. S sebou si vzal lýčenou kabelu a střevíce, aby jeho potomci věděli, odkud pocházejí a nezapomněli na to, že všichni lidé jsou si rovni.

Pokud se tato pověst skutečně nějakým způsobem stala, pojďme se ji trochu rozebrat. Jak zmínil již i Kosmas v své interpretaci oné pověsti, bylo evidentní že kůň znal cestu, takže Libuše za Přemyslem jezdila již dříve a to poměrně často. Vzhledem k tomu, že bylo zřejmě potřeba zachovat mystický podtext celé události, bylo nutné aby se Libuše stýkala s Přemyslem potají. Jak to ale zařídit? Cesta z Vyšehradu do Stadic nebyla bezpečná. Lesy byly plné divoké zvěře, byli tu ještě vlci a medvědi. Zároveň tu byly další rody a údajně české (slovanské) kmeny. Můžeme jen doufat, že tito lidé ctili vladyku Kroka a jeho dceru Libuši jako své vládce. Pokud ne, a to je celkem pravděpodobné, tak Libuše mohla být velmi výnosná zajatkyně. Dá se tedy předpokládat, že doprovod kněžně zajišťovali ozbrojenci vyslaní Přemyslem. Můžeme spekulovat, proč se Přemysl neucházel o Libušinu ruku klasickým způsobem.

Libuše patřila mezi volchvy – staroslovanské pohanské čaroděje, mystiky, kněží. Podle některých indicií z dané pověsti se v této sféře pohyboval i Přemysl. Podle některých badatelů se tito lidé ze všech okolních kmenů scházeli na určitých místech na porady. Není to nic zvláštního. Dělali to keltští Druidové, dělali to šamani a představitelé indiánských kmenů a další. Zde se oba budoucí zakladatelé přemyslovské dynastie mohli poznat a najít v sobě zalíbení. Jak se vše vyvinulo již nakonec víme z pověstí.

Kosmas se v dataci události nepouštěl na tenký led. Uvedl po pravdě, že tyto a další věci pocházejí z lidového vyprávění předků. Ovšem další kronikář Václav Hájek z Libočan si již troufl napsat, že tato událost se stala roku 650 po Kristu. A tady nastává kámen úrazu. Jak je uvedeno ve franské kronice Fredegara Scholastika, v té době zde totiž byl první slovanský stát ve střední Evropě. Známe ho pod názvem Sámova říše. Tento státní útvar vznikl ve formě kmenového svazu spojením slovanských kmenů, které byly do té doby podřízeny avarskému kaganátu v Panonii (dnešní Maďarsko), který byl rovněž kmenovým svazem. Na začátku 7. století ve však nacházel ve vnitropolitickém rozvratu v důsledku bojů mezi několika nástupci chána Bajana. Franský kupec Sámo využil situace a spojil slovanské kmeny proti nim. Poté byl zvolen jejich vůdcem a to na základě svých vojenských zkušeností v bojích proti Avarům.

Sámo měl zemřít někdy mezi roky 658 – 661. Podle kroniky Fredegara měl mít až 22 synů s významnými ženami kmenů sdružených pod svou vládou. Každý se cítil jako otcův nástupce. Za Sámova života byl tento systém pojistkou věrnosti, po jeho smrti však vedl ke zničení říše ve vnitropolitických svárech.

O se stalo po smrti Sáma nevíme, jelikož nejsou žádné písemné záznamy, přesto podle archeologických nálezů lze usuzovat, že říše do jisté míry fungovala nadále, i když ne v takovém měřítku. V podstatě se rozpadla na jednotlivá kmenová území, kde vládli jeho potomci. Někteří pozdější kronikáři se pokusili vytvořit přímou návaznost Sámova rodu na mojmírovská knížata, která nakonec slovanské kmeny opět sjednotila pod svou vládu. Hradiště, která byla na vzestupu za Sámovy vlády, nezanikla, ba dokonce se dále rozvíjela. Z tohoto lze usuzovat, že byla jádrem pro založení budoucí Velkomoravské říše, kdy se moci chopili právě Mojmírovci.

Kde je tedy prostor pro první Přemyslovce? Pro knížete Mnatu, Nezamysla, Křesomysla, Neklana? Nejspíše jen v bájích, pokud se nejednalo jen o místní vladyky kteří si navzájem vyřizovali své spory a které nakonec sjednotilo až lidové vyprávění zaznamenané Kosmasem. Přesto, když navštívíme Stadice, najdeme zde místo kde stával Přemyslův statek, kam zmizeli oba oráčovi volové a je zde i pomník Přemyslovi, který nechal v roce 1841 postavit hrabě Erwín Nostic Sice jej zdobí ruchadlo bratranců Veverkových a tedy nic čím by Přemysl mohl v polovině 7. století orat. Je zde i králův pramen. Bohužel je přítomná i obvyklá cedulka, že voda není pitná. Bohužel. Ale i tak, pokud si odmyslíme dálnici, zacpeme si uši před hlukem aut, tak se jedná o krásné místo, včetně výhledu z Volské skály.

Jenže, podle posledních poznatků, to s naším slovanstvím není tak jednoznačné. Obyvatelstvo české kotliny má převahu keltsko – germánských genů. Na území Hercynie, kde žili Keltové (Bójové) vtrhli Markomané, kteří se zde usadili. Nakonec místní Keltové splynuli s Germány. Pak přišli Slované a mezi nimi i kmen Čechů. Ale zde již někdo žil. Nepřišli do prázdné země. A tak se zcela jistě opakoval scénář, který místní země již viděla. Z převahy keltogermánských genů je asi jasné, v jakém poměru to slovanské osídlení bylo, i když se Slované nakonec prosadili nejvíce a původní keltogermánské obyvatele přizpůsobili sobě.

Ať už je pověst o Libuši a Přemyslovi založena na čistém výmyslu, či nějaké skutečné události je jedno. Pověst je krásná a své pověsti bychom neměli zapomínat, jelikož jsou naší součástí a patří do naší kultury. Měli bychom se držet zvyku, který je běžný u jiných národů. Oni si vyprávějí o svých dávných hrdinech, o událostech a nezapomínají na ně. Tak buďme zase jako oni.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – Pallas press

 

Ohodnoťte, prosím, tento článek

1 thought on “Stadice – rodiště Přemysla oráče. Ale je to opravdu tak?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *