fotogalerie:https://youtu.be/Xqa7YkfME1U
Na rozhraní Českého středohoří, kde tato magická krajina přechází v dolnooharskou tabuli se jižně od obce Křesína nachází hradiště Levousy a hrad Šebín. Pokud se někdo rozhodne tato místa navštívit rozhodně neprohloupí.
Pojďme se podívat nejprve na ono hradiště, z něhož dnes je jen pole lemované zbytky některých valů, jak je vidět na fotogalerii.
Podle nálezů byli poslední obyvatelé tohoto místa Slované v období 9 – 10 století. Celková rozloha hradiště činí 12,1 hektaru bylo rozděleno na akropoli a dvě předhradí. Největší plochu hradiště zabírá vnější předhradí, které je z jižní strany chráněno valem, jelikož z odtud bylo hradiště snadno přístupné z protějšího svahu. Tento vnější val je velmi dobře zachován, místy dosahuje výšky 3,5 metru a je lemován dva metry hlubokým příkopem.
Další valy jsou bohužel velmi poničené orbou, takže dnes můžeme spatřit jen jejich zbytky, přesto vnitřní val dosahuje 2 a místy i 3,5 metru. V roce 1967 byl proveden archeologický vnitřním valem, který odhalil pozůstatky dřevohlinité hradby roštové a komorové konstrukce opatřené kamennou plentou, původní výška byly odhadnuta až na devět metrů.
Podle dalších nálezů víme, že lokalita byla osídlena již v pravěku. Archeologové zde objevili zbytky keramiky neolitických kultur s lineární keramikou, s vypíchanou keramikou a i kultury lengyelské z přelomu neolitu a eneolitu. Z období eneolitu byly objeveny nálezy z kultury kulovitých amfor.
I doba bronzová zde zanechala stopy a to v podobě nálezů artefaktů únětické kultury ze starší doby bronzové, mohylové kultury ze střední doby bronzové a štítarské kultury z pozdní doby bronzové, včetně stop osídlení z doby halštatské, laténské a hradištní.
Nelze se divit, že se zde střídalo tolik lidských pravěkých kultur. Jednalo se totiž o Staré sídelní území což je souhrnný název pro úrodné oblasti na území dnešní České republiky, které byly tradičně osídleny většinou pravěkých zemědělských kultur a také během raného středověku.
V Čechách se jednalo hlavně o polabskou nížinu, oblasti kolem dolní Vltavy, střední a dolní Ohře a Bíliny.
Zcela výjimečně bývaly v období pravěku, starověku a raného středověku (po pádu západní části Římské říše) osídleny i jiné oblasti. Rozprostíral se zde totiž hustý les zvaný někdy Hercynský les.
Až v 11. a 12. století se vlivem vnitřní kolonizace začalo osídlení posouvat za hranice starého sídelního území. S tímto procesem souviselo systematické klučení tohoto lesa. K osídlení ostatních částí Čech a Moravy došlo až v 13. a 14. století
Nedaleko hradiště se nacházejí pozůstatky vrcholně středověkého hradu Šebín. Dnes z něj nalezneme již jen mohutný příkop a ve směru k řece Ohři jsou patrné zbytky zdí původní fortifikace. Místo samotného hradu je dnes již pokryté lesem, ale například hradní příkop je ještě velmi znatelný. Počátky hradu nejsou zcela jasné. Historik August Sedláček se domníval, že původní jméno sídla bylo Rýzmburk jelikož pravděpodobně první majitel hradu Půta ze Mšeného se v roce 1279 píše i z Rýzenberka, což Sedláček považuje za původní název hradu.
Jméno Šebín je doloženo až k roku 1362 v predikátu Jana z Šebína. Poslední zmínka pochází z roku 1415. Páni z Házmburka připojili Šebín nejprve k Budyni nad Ohří a později k Mšenému. V roce 1564, když Jiří Zajíc z Házmburka prodal panství Mšené Janovi nejstaršímu z Lobkovic na Zbiroze, se Šebín uvádí již jako pustý. Je pravděpodobné, že jako rezidenční sídlo zanikl již v průběhu 15. století. Svou velikostí se řadil na pomezí hradu a tvrze.
Jako k mnoha jiným místům, tak i sem se řadí několik pověstí. Jedna je o tajných chodbách , které v dávných dobách prý vedly až na Házmburk. Povídá se o rozsáhlých sklepeních plných zbraní, drahých kovů a starého vína, sloužících jako útočiště a skrýši domácím pánům, v případě útoku nepřítele.
Pověst říká, že:
Jeden osadník z Livous po vnuknutí ve snu šel kopati na Šebín, hotov tajemství prokouknouti. Kopal a kopal. Ale druhý den, když v práci chtěl pokračovati, viděl, že vše je zasypáno. Jako v těch pohádkách: opakovalo se to třikráte a pokaždé po nezdaru byl ve snu k práci povzbuzován. Cosi mu říkalo: “Kopej, kopej, najdeš poklad!” Třikráte poslechl, ale marně kopal. Konečně umoudřiv se, nechal toho. Dosud ve věži jest viděti hlubokou jámu, kde se lopotil. Proto bájné poklady dřímou dále ve sklepení Šebína.
Šebínské tajné chodby nedaly spát místním lidem v nedávné historii. Po válce se dva muži pokusili odvalit velký plochý kámen na hradě Šebíně, což se jim nakonec podařilo. Pod ním objevili kostru člověka, což ukazuje, že se jednalo zřejmě o hrob. Vzhledem k významnému umístění hrobu na hradě, to mohl být některý z pánů z Šebína. Toto jsou zmínky o dílech lidských rukou, leč i svět duchů a jiných podobných stvoření zde nechal svou stopu. Jedná se o pověst o divých ženách.
V dobách kdy hrad Šebín byl již v troskách jich zde prý mnoho přebývalo.
Divoženka je slovanský lesní ženský přírodní duch známý celém slovanském světě. Někdy bývaly nazývány i temnými vílami.
Divoženky jsou zpravidla údajně nehezké ženy, žijící v jeskyních, s velkými prsy, chlupatým tělem a dlouhými vlasy, které si přehazují přes ramena. Často zvláštně mluví, ke každému slovu přidávají zápor či hovoří pozpátku, čímž připomínají lužické a polské ludky.
Podle českého folklóru se odívají se do krátké zelené suknice, živůtku a plachetky z režného plátna, v rukou mají tlusté hole ovinuté hady. Bývají také popisovány jako malé bytosti s velkou hlavou a dlouhými vlasy. Jsou znalé tajemství přírody, jsou dlouhověké a umí vyrábět masti, po kterých jsou lehké a neviditelné. Milují hudbu a tanec, z čehož povstává bouře. Ke svým tancům lákají mladé lidi a pak je obdarovávají, ale také je můžou strhat.
K lidem jsou většinou přátelské a zvědavé, rády si od nich půjčují různé věci a bohatě je za to odměňují. Mohou si vzít za muže člověka a chovají se pak jako vzorné manželky, pokud jim však někdo připomene jejich původ, zmizí. Někdy se však chovají zlovolně, odvádí poutníky z cesty a matkám podvrhují své ošklivé a hlučné děti, nazývané divous, na Slovensku premieň. Rády také škodí lakomým lidem. Největší moc mají o svatojánské noci a chrání před nimi stroužek česneku nebo chléb s bílou kůrkou. Dříve jich bylo mnoho, ale den ode dne jich ubývá.
V souvislosti se Šebínem se povídá že sedláci z Livous se onehdy sebrali a na hrad vtrhli, kde jich mnoho pochytali a domů odvedli. Dlouho potom se divé ženy v Livousích zdržovaly. Jak kronikář Krolmus uvádí, našel livouský soused Stach na Šebíně pohozené děťátko v plenkách. Mělo nepřirozeně velkou hlavu. Vzal je domů, dal v Křesíně pokřtíti na jméno Dorota a vychoval je. Bídně ovšem a hodně je trestal. Když dítě vyrostlo a stalo se pasačkou v Libochovicích u pana Kaima, ještě neumělo mluviti a bylo hloupé. Blábolilo jen zvláštní nesouvislá slova a podivné zvuky. Nic jinak se prý tenkráte neříkalo, než že je to dítě divé ženy, která nemohla se nijak dítěte zbaviti, a proto je u Stacha zanechala. Jestli to skutečně bylo dítě divé ženy, nebo jen pohozené mentálně retardované dítě s hydrocefalickým onemocněním si můžeme dnes již jen domýšlet. Ať tak či onak potkat v naší hustě osídlené krajině divoženku by se rovnalo zázraku. Ale kdo ví. Třeba se někde ještě vyskytují.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas press
