Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota… Prostě jsou tady Velikonoce, svátky jara, zmrtvýchvstání, znovuzrození. V křesťanské věrouce je to jeden z nejdůležitějších svátků v roce. Je to období, kdy došlo k vyvrcholení celého biblického příběhu Nového zákona.
Velikonoce jsou původně židovské svátky Pesach, který je jedním z nejdůležitějších židovských svátků. Pesach je také nejstarší doložený svátek, jelikož příkaz k jeho dodržování byl dán jako jeden z mála ještě před darováním Tóry na Sinaji. Společně se svátky Šavu’ot a Sukot se řadí mezi tři poutní svátky, které se každoročně slaví. Připomíná vyjití z egyptského otroctví a cestu ke svobodě; zároveň je oslavou probouzení půdy a země.
Ale vraťme se k náplni našich Velikonoc. Dnes, to je na Velký pátek, byl k ukřižován Ježíš Kristus a tak došlo k naplnění jeho pozemské pouti.
Bible o tom říká toto:
A hned zrána se poradili velekněží, starší a zákoníci, celá rada; spoutali Ježíše, odvedli jej a vydali Pilátovi. Pilát se ho otázal:
„Ty jsi král Židů?“ On mu odpověděl:
„Ty sám to říkáš.“ Velekněží na něj mnoho žalovali. Tu se ho Pilát znovu otázal:
„Nic neodpovídáš? Pohleď, co všecko na tebe žalují!“
Ježíš však už nic neodpověděl, takže se Pilát divil. O svátcích jim propouštěl jednoho vězně, o kterého žádali. Ve vězení byl mezi vzbouřenci, kteří se při vzpouře dopustili vraždy, muž jménem Barabáš. Zástup přišel Piláta požádat o to, v čem jim obvykle vyhověl. Pilát jim nato řekl:
„Chcete, abych vám propustil židovského krále?“ Věděl totiž, že mu ho velekněží vydali ze zášti. Velekněží však podnítili zástup, ať jim raději propustí Barabáše. Pilát se jich znovu zeptal:
„Co tedy mám učinit s tím, kterému říkáte židovský král?“ Tu se znovu dali do křiku:
„Ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „A čeho se vlastně dopustil?“ Oni však ještě víc křičeli:
„Ukřižuj ho!“ Tu Pilát, aby vyhověl zástupu, propustil jim Barabáše; Ježíše dal zbičovat a vydal ho velekněžím, aby byl ukřižován. Vojáci ho odvedli do místodržitelského dvora a svolali celou setninu. Navlékli mu purpurový plášť, upletli trnovou korunu, vsadili mu ji na hlavu a začali ho zdravit:
„Buď zdráv, židovský králi!“
Bili ho po hlavě holí, plivali na něj, klekali na kolena a padali před ním na zem. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu purpurový plášť a oblékli ho zase do jeho šatů. Pak ho vedli ven, aby ho ukřižovali. Cestou přinutili nějakého Šimona z Kyrény, otce Alexandrova a Rufova, který šel z venkova, aby mu nesl kříž. A přivedli ho na místo zvané Golgota, což v překladu znamená Lebka. Dávali mu víno okořeněné myrhou; on je však nepřijal. Ukřižovali ho a rozdělili si jeho šaty; losovali o ně, co si kdo vezme. Bylo devět hodin, když ho ukřižovali. Jeho provinění oznamoval nápis: „Král Židů.“
S ním ukřižovali dva povstalce, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Tak se naplnilo Písmo: ‚Byl započten mezi zločince.‘ Kolemjdoucí ho uráželi: potřásali hlavou a říkali:
„Ty, který chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe a sestup z kříže!“ Podobně se mu mezi sebou posmívali velekněží spolu se zákoníky. Říkali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Ať nyní sestoupí z kříže, ten Mesiáš, král izraelský, abychom to viděli a uvěřili!“ Tupili ho i ti, kteří byli ukřižováni spolu s ním. Když bylo poledne, nastala tma po celé zemi až do tří hodin. O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem:
„Eloi, Eloi, lema sabachtani?“což přeloženo znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo stáli okolo:
„Hle, volá Eliáše.“ Kdosi pak odběhl, namočil houbu v octě, nabodl ji na prut a dával mu pít se slovy:
„Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout.“ Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal. Tu se chrámová opona roztrhla v půli odshora až dolů. A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl:
„Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ Zpovzdálí se dívaly také ženy, mezi nimi i Marie z Magdaly, Marie, matka Jakuba mladšího a Josefa, a Salome, které ho provázely a staraly se o něj, když byl v Galileji, a mnohé jiné, které se spolu s ním vydaly do Jeruzaléma. A když už nastal večer – byl totiž den přípravy, předvečer soboty – přišel Josef z Arimatie, vážený člen rady, který také očekával království Boží, dodal si odvahy, vešel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že Ježíš už zemřel; zavolal si setníka a zeptal se ho, je-li už dlouho mrtev. A když mu to setník potvrdil, daroval mrtvé tělo Josefovi. Ten koupil plátno, sňal Ježíše z kříže, zavinul ho do plátna a položil do hrobu, který byl vytesán ve skále, a ke vchodu do hrobu přivalil kámen. Marie z Magdaly a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl uložen.
V křesťanském, tedy i našem světě se tedy slaví Kristovo zmrtvýchvstání a naplnění Evangelia. K Velikonocům se všem pojí řada dalších zvyklostí.
Mnohé z těchto zvyků odkazují na pohanské rituály. Například šlehání děvčat mladými proutky (pomlázkou). Jedná se o probuzení plodnosti přenesením síly mladých stromků. Na plodnost spojovanou s jarem upomínají i velikonoční vajíčka. V mnoha zemích (např. v Řecku nebo v Rusku) ještě vědí, že „jediná barva, která se na vajíčka hodí, je temně rudá“.
Temně rudá menstruační krev je symbolem pro plodnou ženu (vajíčko také) a tím patří červená barva k svátkům plodnosti, ostatně i k barvám milostných her.
K Velikonocům se váže i symbol velikonočního zajíčka, který má původ ze dvou směrů. Jeden, ten původnější, je odkaz na germánskou bohyni plodnosti. Symbolika zajíce pochází totiž z tradice oslav svátku jihogermánské pohanské bohyně plodnosti Ostary. Z jejího jména je odvozeno slovo Easter, anglický název křesťanských Velikonoc. Podle legendy bohyně Ostara proměnila zmrzlého ptáčka v zajíce a tím mu zachovala život. On pak z vděčnosti každé jaro kladl vejce jako pták. Proto děti v Sudetch malovaná vajíčka s nejrůznějšími dobrotami hledaly buď na zahradách neb v přírodě, kam je měl velikonoční zajíček naklást.
Velikonoční zajíček, Osterhase, je ale dle východořímské tradice i obrazem Krista, proto se byl křesťanstvím akceptován.
Zvyk s velikonočním zajíčkem jakožto nositel vajec, se do končin českého pohraničí dostal v 17. století, Tento zvyk pochází od Rýna a také Sárska. Mezi dětmi byl velice oblíben. Rodiče v zahradách a v domech vytvářeli hnízda z vrbového proutí vystlaná mechem, do nich vkládali malované vejce.
Nedělní velikonoční vejce byly symbolem spojení víry s půdou. Jejich skořápky se vkládaly do hlíny na poli stejně jako jívové křížky. Pole se vykrápěla svěcenou vodou, aby byla ochráněna od temných sil a mohla vydat úrodu.
K Velkému pátku se také váží pověsti. Tou první je, že v době čtení pašijí se otvírají hory a skřítkové dávají lidem své poklady. Takže, jestli máte čistého ducha a srdce nezatížené sobeckou touhou po osobním zbohatnutím, nákupu skvělého auta a válením se na pláži v nejdražších letoviscích, tak si zjistěte, kdy se v nejbližším kostele budou číst pašije, vyrazte k nejbližšímu kopci se skálou a doufejte, že se legenda naplní. Páteční noc je ale i plná těch horších pověstí.
Velký pátek je den kdy zemřel Bůh. Tento den se po západu slunce snímají okovy z bran pekelných a démoni mají volnost. Z hrobů se ozývá křik mrtvých, na které jejich živí potomci zapomněli a sebevrazi a další mrtví obtížení těžkými hříchy které nesrovnali, ale i ti, kteří zahynuli násilně a jejich smrt nebyla potrestána, či nedošli jiného zadostiučinění, povstávají a přicházejí zpět na svět. Proto všichni bohabojní křesťané mají po západu slunce být doma a nevycházet ven. A už vůbec se nezdržovat na hřbitovech, popravištích či mrchovištích.
Snažme si navzdory různým tlakům a názorům naše tradice udržet. Vždyť nikomu neubližují a až budete své drahé ženy, dcery a další dívky šlehat pomlázkou, pamatujte, že se jedná o symbolický akt a ne skutečný výprask.
(redakce)
foto: archiv
