Lužické hory byly domovem lesní víly 5/5 (10)

Duchovno a mystika Události

Víly, rusalky, skřítkové a další podobné bytosti patří do říše pohádek. Alespoň tak si to říkáme, jelikož nám to přece říkali rodiče a učitelé ve škole a vůbec všechny podobné autority. Prostě hlouposti na které nemůže soudný člověk věřit. A my proto ani nepátráme zda tomu tak opravdu je, neptáme se, proč naši předkové ne věřili, ale věděli, že tyto bytosti jsou a je třeba k nim mít náležitou úctu, jelikož u některých se drzoun a neuctivec mohl se zlou potázat. Jak je to doopravdy už necháme na každém čtenáři. Ale dnes máme pro vás opět jeden tajemný zážitek trampů, kteří na svých toulkách lesy a krajinou zažili a viděli mnohé věci nad kterými zůstává materialistický rozum stát.
Svůj příběh nám napsal čtenář Petr S. řečený Vlk.
„Na počátku devadesátých let jsem patřil k partě trampů co vyrážela takřka každý víkend z Prahy do českých luhů a hájů. Byla to báječná doba. Nikdo nikoho nekontroloval, nešmíroval, neudával, no prostě svoboda. Buzerace a další totalitních jevů jsme si užívali v osmdesátých letech dost, takže jsme byli rádi, že to je pryč. Jeli jsme na vánoční vandr. Prázdniny, do školy se šlo až někdy třetího nebo čtvrtého ledna a tak jsem na tehdejším nádraží Střed, dnes Masarykově nádraží v Praze, vyrazili vstříc dobrodružství. Měli jsme namířeno daleko na sever až do Lužických hor. Jezdili jsme na sever rádi. Na Blíževedly, Mezní Louku, nebo Kytlici. Dnes ta místa už nikomu skoro nic neřeknou, ale my tam zažívali ty nejúžasnější chvíle života. A také tam jezdili skvělí kamarádi. No, kde je jim dnes konec.
Toho dne jsme vyjeli v pěti. Já, Sýček, Pampeliška, Ohnutá Lžíce a Márty. Ta jména si pamatuji jako dnes. Zvláště Ohnutou Lžíci. K té přezdívce přišla díky své zvláštně naohýbané lžíci. Jak jinak, že. Vyrazili jsme vlakem do Svoru a dál už pak pěšky. Bylo pěkně. Sníh, zima, hvězdy na obloze a baterky v rukách. Bílá nadílka nám pěkně křupala pod podrážkama kanad a my mašírovali k Milštejnu, jelikož tam prý jsou pěkné kempy. Alespoň jsme to tak slyšeli. Jeli jsme na blind, ale to bylo v té době celkem normální.
Neznali jsme to tam a doufali, že v krajině pískovcových skal přece nějaký ten kemp najdeme. Nenašli jsme nic a tak jsme celkem utahaní zapadli do jedné z jeskyní, které tam jsou. Bylo to pěkné místo, suché a tak jsme rozložili spacáky a začali hledat místo a dřevo na oheň. Ohniště jsem našli hned, teď už jen to dřevo. Kdo neví jak, tak v zasněženém lese toho moc nenajde. Leč my jsme byli drsní zálesáci, takže jsme našli dost dřeva na to, abychom ohřáli konzervu a uvařili čaj.
Asi čekáte že se něco divného stalo v noci, co? Jenže nestalo. Noc byla super. Únava a spacáky se postaraly o nerušený spánek. První se ráno probudil Márty. Musel s pískem. Vzápětí se vrátil a oči na vrch hlavy.
„Tam někdo je. Nějaká holka a je fakt divná.“
Já i Sýček jsme vylezli ven ze spacáků a nazuli si kanady. Holkám se nechtělo, že prý kvůli nějaké ženské fakt z postele nepolezou. Zvláště do té zimy.
Venku už nebylo tak pěkně jako včera. Po lese se válela mlha a bylo takové to šedivé, hnusné lezavé ráno. Mezi stromama chodila nějaká holka. A byla fakt divná. Na sobě měla jen takovou, nevím jak to nazvat, prostě látku. Ale nedokážu to pořádně popsat, jelikož jsem to nikdy před tím ani potom neviděl. A byla bosa. Ve sněhu chodila bosá. Nejprve jsme si mysleli, že utekla z nějakého blázince. V rozpuštěných vlasech měla listí, ale čerstvé, zelené. Křikl jsme na ní, jestli jí není zima, že rozděláme oheň. Ona se na nás podívala, ale nic neřekla. Prostě jako když nám měla na háku. Pak se otočila a šla pryč. Věděli jsme, že tohle není v pořádku, a že je fakt asi bláznivá. A že v tom zimním lese bosá a neoblečená umře. Tak jsme s klukama za ní vyrazili. Volali jsme na ní, ale nereagovala. Šli jsme za ní dost rychle, ale nemohli ji dohonit, ačkoliv šla jen volným krokem. Tak jsme se rozeběhli. Už jste někdy utíkali ve sněhu? Nic moc. Ale i tak jsme byli docela rychlí. Jenže ona také. A přitom pořád jen zvolna kráčela lesem, nám stále na dohled a ve stejné vzdálenosti. Nechápali jsme to, a začalo nám pomalu docházet, že tady není něco v pořádku. Rozlousknul to Márty s výkřikem: „Volové stujte!“ Pak ukázal na zem. „Čumte na zem!“ Koukali jsme kam nám ukazoval a nic neviděli.
„Co tam je? Dělej, nebo nám uteče!“ řekl jsem dost nervózně.
„Právě že tam nic není. Kde jsou její stopy?“ Sníh byl čistý. Všude byly jen stopy našich kanad, ale otisky dívčiných chodidel tam prostě nebyly. Rychle jsem se podíval na místo, kde ještě před dvěma vteřinami byla naše podivná neznámá. Nebyla tam. Kdybychom ji neviděli na vlastní oči a nehonili po lese…
Rychle jsme se vrátili k holkám, které už vylezly ze spacáků a pobaveně na nás koukaly. Na jejich poťouchlé dotazy, kde máme ti krásku jsme nějak neuměli odpovědět. Až Sýček se nakonec rozpovídal, když si najednou začal balit svoje tele.
Ačkoliv nám ta tajemná žena nic neudělala, setkání s ní nás docela vystrašilo a les už nám nepřišel tak bezpečný.
Korunu tomu všemu dal starý hajný, kterého jsme potkali cestou zpět do Svoru. Onen zelený pán s puškou přes rameno a dýmkou ve vousech si nás prohlížel a ptal se, kam spěcháme? A proč se tváříme tak vystrašeně. Ohnutá Lžíce jízlivě řekla, že jsme po lese honili nějakou holku, ale ta nám utekla. Tak jsem to hajnému popsal. Hajný si potáhl z dýmky a pousmál se.
„Tak jste ji také potkali?“
„Vy víte kdo to je? Vy ji znáte?“ neodpustil si Márty
Hajný jen pokýval hlavou a řekl: „Je to lesní víla. Viděli jste ji sami a tak víte. Ale hlavně o ní nikde nemluvte. Nechceme tady davy turistů s foťáky co číhají na senzaci a dělají bordel.“ Pak nám pokynul na pozdrav a následován svým pejskem zmizel mezi stromy.
Na víly jsem nikdy nevěřil, leda jako malý kluk. Ale po tomhle zážitku? Je fakt, že jsem tam jel ještě několikrát, ale už jsem ji nikdy neviděl. Kdo to ovšem doopravdy byl, nevím.“
Jak bývá v těchto případech zvykem, tak jsme se dotázali našeho konzultanta v oblasti paranormálních jevů pana Jindřicha.
„Potkat takhle vílu, neboli živlového ducha ženského principu je veliká vzácnost. Dnes tedy. V pradávných dobách lidé s těmito bytostmi komunikovali, jak se nám odráží v legendách a pověstech. Ostatně z nich vycházejí i pohádky. My jsme si víru a tím pádem možnost komunikace s vílami nechali vzít. Spíš jsme se jí vzdali sami. A je to veliká škoda a důkaz naší nadutosti a pýchy.
Když jsem procházel slova pisatele tohoto příběhu, musel jsem se usmát. Ona jim dala dvakrát najevo, že nemá cenu ji honit, jelikož nemá zájem se s nimi setkat. A přitom je celkem jasně provokovala, jelikož se nechala vidět. Nad jejími pohnutkami se můžeme jen domýšlet. Co vlastně chtěla? Tyto bytosti nemají důvod někoho strašit. Spíše se jen bavila. Ale klukům to mohlo dojít daleko dříve, už jen díky tomu že ji nemohou dohonit. No, je to zvláštní.
Pokud se komukoliv poštěstí vílu vidět, tak na ni nemluvte. Pokud bude chtít, přijde k vám sama. Ale bedlivě ji sledujte, jelikož už jen tím, že se vám ukázala, vám dává něco najevo. Třeba bude komunikovat jen gesty. Pokyne vám, abyste ji následovali. Hlavně se nepokoušejte jí ublížit, i když takové hovado snad neexistuje. I když je to duchovní bytost, tak je klasicky živá. Tudíž lze zranit a i zabít. V tom mají lidi velké zkušenosti, aniž si to sami uvědomují. Víly jsou totiž navázané na místo, ke kterému patří. Vodní k vodě, stromové ke stromům… Kdo zničí její pramen, tak ji zabije. A tohle lidé kdysi věděli. Dnes už ale ne.
Pokud budete někdo mít to štěstí a vílu potkáte, podarujte ji. Lidé jim kdysi nosili pentličky a mašle. Uvědomme si, že tyhle bytosti jsou jako děti. Často se tak chovají a také tak přemýšlejí. Ne nadarmo jsou to právě děti, které s nimi dokážou komunikovat a kterým se ukazují,“ říká pan Jindřich na závěr.
(redakce)
foto: archiv

Ohodnoťte, prosím, tento článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *