„Přestože milost očekávali a v té naději udržováni byli, nařízením Jeho Milosti Císařské byly osoby vězněné odsouzeny k smrti. Jeden po druhém z radnice Starého Města pražského v hlavním rynku na theatrum k tomu připravené a černým suknem obestřené byli vyvedeni a mečem stínáni: Ondřej, hrabě Šlik, při tom pravá ruka uťata, Václav z Budova, Krištof Harant, který o svém do Svaté země putování knihu dal tisknouti, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, věku svého osmdesáte let, Prokop Dvořecký, Bedřich z Bílé, Jindřich Otta z Losů, Vilém Konecchlumský, jehož tělo s hlavou do města Kutného Hory a odtud to Třebonína k pohřbu dovezeno, Bohuslav z Michalovic, pravá ruka mu uťata, Diviš Černín z Chudenic, aniž mu to spomohlo, že byl a zůstával římského náboženství. Z měšťanů: Valentin Kochan z Nového Města pražského, Tobiáš Šteffek z Nového Města pražského, Krištof Kobr z Nového Města pražského, Jan Šultys z Hory Kutné, byl tam prvním městským konšelem, jeho hlava do města Kutné Hory byla odeslána a na kolínské bráně vystrčena, Maxmilián Hošťálek z města Žatce, hlava jeho týmže způsobem odeslána do Žatce, Jan Jesenius, doktor, jemuž nejprve jazyk uřezali, sťat a čtvrcen, Jiřík Hauenšild, ruka mu uťata, Leander Rypl, právník, jemuž také ruka uťata, Václav Mateřovský, Jindřich Kozel z Nového Města pražského, odtud i Ondřej Kocour, Jiřík Řečický, Michal Witman, Simeon Vokáč. Počet sťatých dvacet a čtyři. Jan Kutnauer a Simeon Sušický byli oběšeni na trámě z okna radnice na Starém Městě pražském. Nathaniel Vodňanský oběšen na šibenici v Staroměstském rynku. Hrozné divadlo bylo z těch tak usmrcených. Dvanáct hlav sťatých bylo dáno a vystrčeno na bránu pražského velkého mostu u špitálu. Těla byla darována přátelům usmrcených k pohřbu. Actum té exekuce v pondělí po památce svatého Víta, 21. měsíce léta 1621. Na druhý den, v úterý, byli vymrskáni a zvypovídáni: Josef Kubín, řečník, prokurátor, za jazyk k šibenici přibit Mikuláš, starší služebník v Starém Městě pražském. To vše se dálo a konalo v přítomnosti vojenského lidu. Při té popravě troubeno a bubnováno, aby mluvení a naříkání těch, kteří brali konec, nebylo slyšáno.“ (Mikuláš Dačický z Heslova)
Vraťme se ale o pár let dříve. V roce 1617 byl za použití nevybíravých způsobů přijat za českého krále vévoda Ferdinant Štýrský Habsburský, který měl nastoupit na trůn po císaři Matyášovi Habsburském. V zemích Koruny České to vřelo. Rudolfův majestát byl zcela veřejně pošlapáván a to vedlo k nepokojům. V Broumově byl protestantský kostel uzavřen, v Hrobu u Teplic dokonce vypálen. A to vše s posvěcením státní moci. Na základě těchto skutečností čeští stavové uspořádali sněm, který jim zákon umožňoval. 21. května 1618 se v Karolinu i přes císařův zákaz sněm uskutečnil. Probíralo se zde nejen porušování Majestátu, ale také nařízení královské místodržitelské kanceláře, která nyní skutečně vládla v zemích Koruny České, jelikož císař sídlil již ve Vídni. Tato nařízení zaváděla cenzuru a upevňovala centrální moc. Snahou stavů bylo zase se přiblížit mocenským uspořádáním Nizozemské republice. Následujícího dne se v paláci Smiřických navíc konala tajná schůzka radikální opozice. Stavové totiž chtěli jít na Pražský hrad a požádat císařské místodržící o vysvětlení nezákonných opatření, včetně toho, že generál Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu byl povolán do Vídně a hrozilo jeho zatčení. Stavové nevěřili, že tato nařízení byla z pera císaře a domnívali se, že se jedná o svévolné upevňování moci a potírání nekatolické strany pražskou místodržitelskou kanceláří.
Na Pražském hradě byly posíleny vojenské stráže, jelikož bylo počítáno se zatýkáním odbojných pánů. Na základě těchto a dalších skutečností se stavové rozhodli pro radikální řešení. Místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic budou fyzicky odstraněni jakožto zemští škůdci. Po různých dohadech se všichni shodli na „Božím soudu“ a nikoliv na prosté vraždě. 23. května 1618 přišli představitelé nekatolických stavů do královské kanceláře a byl zde uspořádán okamžitý soud který oba místodržící shledal vinnými z rušení Majestátu, nepřátelství vůči stavům i obecného blaha a označil je za odbojníky království Českého. Tito velezrádci byli odsouzeni k smrti vyhozením z oken v druhém patře, která byla kolem 16–20 metrů nad zemí. Hněv šlechty byl veden pouze proti těmto dvěma mužům. Další dva přítomní členové zemské vlády, tj. nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka a velkopřevor řádu Johanitů Matouš Děpolt z Lobkovic, byli po provedení exekuce doprovozeni čestným průvodem z Hradu do svých bytů v pražských městech.
Ačkoliv stavové vypravili poselstvo k císaři, aby tuto událost vysvětlili, písař Fabricius byl rychlejší a podal svou osobní zprávu. V Čechách bylo ustanoveno stavovské direktorium a začalo se sbírat vojsko. Nad Evropou se počala stahovat mračna války později zvané třicetileté.
Defenestrací začalo stavovské povstání, které pak nazýváme „česká válka“. 8. listopadu 1620 proběhla bitva na Bílé hoře a tím nastala fatální porážka protestantského odboje. Zatímco král Fridrich Falcký uprchl do Slezska, aby sebral novou armádu a pokračoval v boji, čeští stavové museli uznat vládu Ferdinanda II. Rudolfův majestát byl zrušen a královským místodržícím byl ustanoven Karel I. Z Lichtenštejna. Dějiny a právo píší vítězové. Nad Bílou horou se ještě nerozplynul dým z děl a mušket a v Čechách již začalo zatýkání. Kdo neutekl, měl smůlu. Politický monstrproces kde nebyla připuštěna obhajoba, kde byla hlavní emocí nenávist a pomsta. Do února. února 1621 bylo zadrženo celkem 61 osob, které byly drženy ve vězení v Bílé věži na Hradě.
Soud započal hned první den a trval od 20. února do 29. března. Předsedou soudního tribunálu byl tehdejší královský místodržící Karel z Lichtenštejna, jeho zástupcem Adam z Valdštejna. Přibík Jeníšek z Újezda, bývalý písař, kterého direktoři vypověděli ze země se stal žalobcem. Tento soudní proces se neřídil platným zemským právem, ale císařskými směrnicemi. Obhajoba byla nepřípustná. Proti českým pánům byla vznesena tato obvinění:
Vymáhání Majestátu (jak drzé a nehorázné, chtít aby stát dodržoval platné zákony), poskytnutí peněz a verbování žoldnéřů stavovské armády, vyhazování místodržících z oken, obsazení hradu, vyhnání jezuitů, kupování statků konfiskovaných katolické církvi, vydávání hanlivých spisů, pobuřování obecného lidu a zločin urážky královského majestátu. K důkazu viny stačil výrok soudu, že vina je všem „obecně známa“. Mezitím byl dán prostor i pražským katolíkům, kteří prahli po pomstě a tak udávali, čímž soudu velmi pomohli. Královský prokurátor podal 2. dubna 1621 žalobu a 5. dubna už visel rozsudek se jmény i uprchlých emigrantů na šibenicích pražských měst. Všichni byli odsouzeni k smrti. Nakonec bylo odsouzeno 30 mužů, z nichž pro 27 platil trest smrti, pro zbylé tři vyhnání z města. Slavata k tomu navrhoval zkonfiskovat majetek všem, kdo se účastnili povstání. Rozsudek byl přečten 19. června. K trestu smrti byli odsouzeni a následně popraveni tito lidé:
Z panského stavu Jáchym Ondřej Šlik z Holíče. Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.
Ze stavu rytířského to byli Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Prokop Dvořecký z Olbramovic, Fridrich z Bílé, Jindřich Otta z Losu, Diviš Černín z Chudenic, Vilém Konecchlumský z Konecchlumí, Bohuslav z Michalovic.
Ze stavu měšťanského pak Tobiáš Štefek z Koloděj, Jan Jesenius, Kryštof Kober z Koberšperku, Jan Šultys z Felsdorfu, Maxmilián Hošťálek z Javořice, Leander Rüppel z Ruppachu, Jiří Hauenšild z Fürstenfeldu, Jan Kutnauer ze Sonnenštejna, Simeon Sušický ze Sonnenštejna, Nathanael Vodňanský z Uračova, Václav Maštěrovský z Jizbice, Jindřich Kozel z Peclinovce, Ondřej Kocour z Votína, Jiří Řečický, Michal Witmann, Simeon Vokáč z Chyš a Martin Fruwein z Podolí.
21. června 1621 bylo staroměstské náměstí obehnáno kordony vojáků. Panovaly obavy z nepokojů. Samotnou exekuci vykonával staroměstský kat Jan Mydlář.
Odsouzenci přicházeli na pódium dle rodu, důstojenství a věku. První přišli na řadu direktoři ze stavu panského. Jáchymu Ondřeji Šlikovi byla nejdříve uťata hlava a poté pravá ruka. Další popravení, Václav Budovec a Kryštof Harant byli sťati mečem. Poslednímu z nich císař nemohl zapomenout ostřelování svého paláce z děl. Kryštof Harant totiž při obléhání Vídně českým vojskem velel dělostřelectvu.
Následovalo sedm odsouzenců ze stavu rytířského, kteří byli sťati, Bohuslavu z Michalovic k tomu byla uťata pravá ruka.
Po členech rytířského stavu měli být popraveni zemští direktoři ze stavu měšťanského. Jako první na jeviště vstoupil Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu a již se chystal pokleknout, když se objevili jeho synovci, bratři Platejsové, se zprávou, že místodržící Karel I. z Lichtenštejna rozsudek změnil a rozkázal, aby byl Sixt odveden do vězení, kde se dočkal osvobozujícího rozsudku. Smrti se vyhnul i Pavel Kavka z Říčan, jemuž byl rozsudek změněn v doživotní vězení na hradě Zbiroh. Propuštěn byl v roce 1627, avšak zanedlouho zemřel. Na podobný čin čekali i příbuzní dalších odsouzených, především manželky, které daly vlivným politikům mnoho peněz a rodinných šperků.
Nejstrašlivější byla exekuce lékaře Jana Jesenského, kterému byl nejdříve vyříznut jazyk, poté byl sťat, jeho tělo bylo rozčtvrceno a části těla byly nabodnuty na kůly umístěné po hlavních ulicích. Jan Jesenius byl takto potrestán z několika důvodů. Byl diplomatem ve službách direktoria, a na uherském sněmu v apeloval na Gábora Bethlena, aby se odklonil od císaře, také přijal tureckého vyslance a jednal s ním o případné turecké pomoci povstání. Jeho největší prohřešek ale bylo že napsal politicko-filosofický traktát Pro vindiciis contra tyrannos ( Může být tyran svržen lidem?), ve kterém obhajoval právo lidu svrhnout panovníka, který nejedná v jeho zájmu. Podle Stanislava Sousedíka ho toto dílo učinilo ideologem stavovského povstání.
Členové Jednoty bratrské byli oběšeni, což pro ně byla ta nejpotupnější smrt, zbylí měšťané byli sťati. Přední vůdci povstání byli rozčtvrceni a části jejich těl byly vystaveny na různých místech, dvanáct hlav bylo veřejně vystaveno. Dále byl městský úředník Mikuláš Diviš na hodinu přibit k šibenici za jazyk za to, že přivítal Fridricha Falckého při jeho příjezdu do Prahy.
Staroměstská exekuce svým rozsahem a krutostí vyrazila dech celé Evropě. Jako v každém politickém procesu právo a zákon jdou stranou a vítězí jen nenávist a pomsta. Ať to bylo tehdy, nebo dnes. Na dnešní době vidíme, že se změnily oproti minulosti jen prostředky, ale pohnutky mocných a způsoby nikoliv. A i dnes jsou lidé, kteří tuto pomstu nejen obhajují, ale byli by i dnes schopni a ochotni někoho na popraviště poslat. A stačí málo. Třeba jen to, že nahlas řekne něco, co není dovoleno.
(redakce)
foto: internet
