Duch v galerii čekal na omluvu 5/5 (3)

Duchovno a mystika Události

Co svět světem stojí, lidé se setkávají s mrtvými. A tím nemáme na mysli mrtvoly, ale duchy mrtvých. Ačkoliv oficiální věda veškerá tato svědectví bagatelizuje, či se jim otevřeně vysmívá, tak ne všichni kdo měli tu čest se setkat s projevy „světa za oponou“ trpí duševní poruchou či jsou pod vlivem drog. Svědectví o návštěvách mrtvých máme ze všech dob a kultur a těžko je můžeme vysvětlit případy zralých pro Mudr. Chocholouška, jelikož tyto zprávy podávali častokrát lidé vzdělaní.
Zjevení duchů nebývá často hrozba. To jen my máme díky hororům a strašení v hlavě zakotvenou myšlenku, že duch nás přišel tyranizovat, strašit, děsit a dokonce i zabít. Ne že to tak občas nebylo, ale obyčejný duch nikoho nezabije. Nemá na to sílu. Může ho ovšem dohnat k sebevraždě. Třeba z pomsty. Ovšem většinou, pokud se už někde objeví duch, tak je to proto, že má problém. A svým počínáním na sebe upozorňuje, jelikož kdo z nás má ještě tak rozvinuté magické myšlení, aby byl schopen ducha slyšet? Jen malé děti.
Aby člověk, kterého odvede Smrt, ona tajemná klíčnice ode dveří věčnosti, mohl skutečně odejít, je nutné aby měl srovnané věci vezdejší. Na to upozorňují takřka všichni duchovní učitelé. Pokud totiž necháme zde otevřený účet, nemůžeme odejít. Zemřelého člověka zde může držet mnoho věcí. Nesrovnaná křivda, lpění na majetku, ale i sobecká láska pozůstalých, kteří se nedokáží srovnat se smrtí svého blízkého a odmítají ho propustit. A nebo i nenávist, neodpuštění a to jak mrtvého k někomu z živých, tak i naopak. Na cestu do vyšších sfér bytí si nelze brát balast negativní energie. Ta je těžká a drží takového cestovatele zde. Pokud něco z toho všeho nastane, duch pak pořád setrvává na prahu našeho světa. Nemůže zpět, jelikož jeho čas již vypršel, tělo zemřelo a on se nemá kam vrátit, a nemůže ani odejít, jelikož je stále uvázán sem. A tak takový duch straší a čeká na vysvobození. A to mu můžeme často poskytnout jen my živí.
Dnes si povíme o jednom takovém případu. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu seriózní galerii, nebudeme ji nijak specifikovat. Proč? To z textu jistě každý čtenář pochopí. A hloupé čtenáře nemáme.
Zaměstnanci jedné obrazárny si velmi dlouho dobu stěžovali, že mají problémy s duchem. Vždy ve večerních hodinách, když noční služba procházela výstavními prostory měla pocit, že není na místě sama.
„Slyšeli jsem kroky, někdo zavíral a otvíral dveře, i ty co jsem zavřela. Byly náhle otevřené,“ podělila se o své zážitky jedna z kustodek. Dva naši kolegové jej dokonce i spatřili. Jako temnou postavu, která přešla přímo před nimi.“
Není důvod nevěřit. O tomto přízraku mluvilo mnoho lidí a každý popisoval svou zkušenost. Tento navrátilec se nevyhýbal nikomu. Na chodbách i v nejparnějším létu náhle klesala teplota a lidem se ježily chlupy na těle.
„Nejprve jsme ztemnělou chodbou, nebo i výstavním prostorem slyšeli kroky. A pak se náhle ochladilo. To už jsme věděli že je u nás. Často jsem dostávali záchvaty paniky a museli hned jít pryč. Leckdo se bál jít v noci i na záchod, jelikož jste nikdy nevěděli kdy a kde.“
Duch strašil lidi v této galerii snad odnepaměti.
„Jednou k nám nastoupil jeden člověk. Po první noční směně jsme čekali co bude. Jestli se s ním setká, jestli bude mít strach a uteče. Ale neutekl. A strach neměl. On totiž věděl,“ dodává paní z galerie. A nebyli bychom to my, abychom tohoto člověka nevyzpovídali.
„Jaký vítr mne sem zavál nedokážu posoudit. Ale jistě ten správný. Duchovní svět mne přitahoval již od mala a tak jsem byl zvyklý na ledacos. Začátky byly dost divoké, ale s dospíváním jsem se uklidnil a začal přemýšlet co se schopnostmi, které mám. Mohu totiž ducha do jisté míry vidět a slyšet. Ovšem ne tak jako teď vás. Nedokážu pořádně popsat, jak vidím takovou bytost ze záhrobí, ale prostě ji vidím v prostoru, což je někdy šílené, jelikož si uvědomuji, že často nejsme sami, i když si to myslíme. Někdy dovedu i rozeznat tvář, ale obvykle vidím jen obrys. Co ale je pro mne důležité, že je slyším. Vnímám jejich myšlenky. Někdy je to změť slov zdánlivě nesmyslná, někdy je to jasný obraz. Nakonec když jsem dospěl, tak jsem pochopil, co je asi moje práce. Začal jsem tyto duchy odvádět. To je totiž to, co často chtějí. Uvízli na půl cestě a nevědí jak dál. Ti co je mohou propustit jsou už často sami dávno mrtví a nemohou rozvázat to, co tady bylo svázáno. Někdy si připadám jako Charon.
Obvykle poznám, jestli je na daném místě duch. Cítím ho. A tak ho oslovím a začnu pozdravem. Ono se slušností dojdete nejdál. Lidé neumějí s duchy komunikovat. Je to těžké i pro ně.. Proto musí sebrat veškerou sílu a působit na vaše okolí. Na věci. Abyste si všimli. Je to obvykle zoufalé volání: Héééj, já jsem tady! Jenže lidé se pak bojí a volají kněze a zaříkávače.
Mluvil jsme k němu a řekl mu, že mu odpouštím vše zlé, co učinil. Že mu odpouštím za člověka. Tohle totiž tito nešťastníci nejčastěji potřebují.. Často tu zůstávají lidé, kteří něco udělali a už to nemohou srovnat. Nikdo jim neodpustil. Tak jsem se za něj pomodlil a odpustil mu. Aby mohl jít. Dál ať to řeší Bůh. Jenže tentokrát to nestačilo a onen duch tu stále setrval. Zkrátím to. Nemohl odejít kvůli křivdě. Byl to malíř a do svých obrazů dával srdce. A jeden obraz od tohoto pána byl v naší obrazárně. A ten ho sem poutal. Byl totiž kradený. Jakými cestami se z dostal až sem do Čech nevím. A ani mne to nezajímá. Lidé se tu dívají na dílo mistra, které mu bylo ukradeno. A on čekal aspoň na omluvu.“
Zeptali jsme se na tento případ i našeho konzultanta pana Jindřicha.
„Tohle je velice zajímavá věc. Slyšel jsem o podobném případu z Ruska. V osmdesátých letech mladí technici s kamerami a dalšími přístroji lovili přízrak v Ermitáži v Leningradě, dnešní Sankt Petěrburg. Jak sami dosvědčili, nakonec přístroje v hrůze opustili a utekli poté co spatřili zjevení u jednoho z obrazů. Ráno vše našli povalené a částečně rozbité. Ale proto mne to hodně zajímá. Co mne zaujalo na vyprávění toho člověka je, že slyší duchy. Vnímá jejich myšlenky jako kakofonii slov. Už jsem jednou v jiném příspěvku říkal, že duchovní bytosti s námi rozmlouvají pomocí obrazů. Je to velice jednoduché a naprosto srozumitelné. Pokud jsme schopni obrazy vnímat jako obrazy a ne si je překládat do slov. Pak můžeme takový obraz vnímat právě jako směsici „zvuků“. Další možnost je, že i tento duch má tendenci nám obraz překládat do slov, abychom mu porozuměli.
Ale vraťme se k meritu věci. Považuji za velice záslužné přetrhávat pouta, co sem vážou takové lidi. U tohoto ducha to bylo lpění na majetku, křivda, kterou mohl odpustit sám. Tento provaz si onen člověk usoukal sám. Budiž nám to výstrahou, jelikož ke šťastné cestě k Bohu musíme mít nejen to odpuštění, ale i sami odpustit. To první nám dělá pohřební obřad. Tedy ten původní, kdy u něj byl kněz, či jiný duchovní člověk, aby vykonal to, co jiní neudělali. Což dnes už nebývá. Řečník v krematoriu o nás napovídá spoustu věcí, které má napsané na papíře, ale jinak říká pořád to samé. Lidé tam fňukají, že jsme si dovolili zemřít a často nás ani nepustí. Prostě současný komerční obřad je v podstatě jen šaškárna, která je pouhou formalitou, aby něco jako bylo. Pokud tam není někdo, kdo nahlas neřekne, že nám odpouští a ať jdeme v pokoji.“
Žádná galerie by nebyla ráda, kdyby se o ní říkalo, že ukazuje kradené umění. I když bylo ukradeno třeba před sto lety a obraz, či jiný umělecký předmět, byl nynější majitelem získán poctivou cestou. Nehledě na to, že současný právní systém svědectví ze záhrobí nepovažuje za relevantní. Proto ani my neřekneme kde a kdy se tato věc odehrála. Ostatně to ani není zas tak důležité. Podstatné je, jádro příběhu.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas press

Ohodnoťte, prosím, tento článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *