Trocha zamyšlení nad 21. srpnem 1968 5/5 (4)

Historie Události

Dnes máme opět jedno neslavné výročí české historie. Před padesáti čtyřmi lety na naše území přišly armády Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky. Přes půl milionu vojáků tisíce tanků a letadel zadusilo pokus o zvolnění diktatury, které jsem říkali socialismus. Přišli na žádost části vedení tehdejší KSČ, konkrétně jejího konzervativního křídla, které si nepřálo žádný pokrok, ale spíše návrat padesátých let a svou absolutní moc. Tato událost byla nejen dílem dohody šéfů našich spřátelených států, ale hlavně domácí zrady politiků věrných Moskvě.
V noci z 20 na 21 srpna byla sovětskou armádou obsazena všechna letiště, aby na nich mohla přistávat letadla s dalšími vojáky a technikou. Invazní kontingent pak obsadil většinu důležitých měst v tehdejší ČSSR. Velení armády ČSSR bylo ochromeno záškodnickou činností vojenských poradců a důstojníků věrných konzervativnímu křídlu KSČ. Nehledě na to, že vláda vydala opět rozkaz neklást odpor. Už podruhé v našich dějinách. Předsednictvo tehdejšího Ústředního Výboru KSČ přijalo usnesení odsuzující invazi (poměrem 7 : 4 hlasům). Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala silný odpor, čímž zabránila provedení původních sovětských plánů k ustanovení loutkové tzv. Dělnicko-rolnické vlády. Spontánní odpor proti okupaci de facto v očích světové veřejnosti zdiskreditoval socialismus sovětského typu. Bylo přerušeno rozhlasové i televizní vysílání, které však bylo rychle obnoveno z improvizovaných studií. Následně došlo k potlačení československého pokusu o reformu socialismu – tzv. pražského jara. Došlo k zatčení a internaci československých vedoucích představitelů – Alexandra Dubčeka, Smrkovského, Černíka a dalších. Masové spontánní protesty trvaly týden. Internovaní představitelé byli odvezeni do Moskvy, kde jim tehdejší vládce Sovětského svazu, ukrajinský bývalý politruk sovětské armády Leonid Iljič Brežněv dal na výběr.. Buď se poslušní vrátí domů, nebo neposlušní pojedou dále na východ až na Sibiř.
Sovětská vojenská přítomnost na našem území trvala do roku 1989, kdy Michail Gorbačov de facto zrušil socialismus a uvolnil mocenské sevření Sovětského svazu.
Dnešní vzpomínání na toto nechvalné datum se ovšem veze na vlně protiruské hysterie, jako se před rokem 1989 vše co se týkalo Západu vezlo na vlně protiamerické hysterie. Dovolme si ale jedno srovnání.
Ve dvacátém století byla naše republika dvakrát vojensky obsazena. Poprvé to bylo Německem ve dvou etapách. 1938 Německo zabralo naše pohraničí a o půl roku na to v roce 1939 vytvořilo Protektorát Čechy a Morava. Tato okupace trvala 6. let a stála nás takřka na 360 000 lidských obětí (v této cifře nejsou započítány oběti vojáků československého zahraničního vojska). Drtivá většina těchto lidí byla odvlečena do koncentračních táborů, kde byla následně umučena, či jinak brutálně zavražděna. Lidé se třásli strachem, zda moloch Gestapa nespočine svým pohledem zrovna na jejich adrese a v noci se neozvou rány do dveří se známým křikem:
„Geheime Staadspolizei!!“
Desítky tisíc lidí byly deportovány na otrocké práce do německých koncernů. Německou brannou mocí byly vysídleny celé oblasti v Čechách a na Moravě pro potřeby wehrmachtu a Waffen SS. Tisíce lidí tak přišly o své domovy a majetek bez náhrady. Lidice, Ležáky, Javoříčko, Ploština, Zákřov, Vařákovy paseky, Prlov, Leskovice jsou obce, které Němci vyhladili a vypálili. Jejich jména již dnes zná málokdo.
Sovětská okupace trvala 20 let. Na rozdíl od té německé zde nebyly dvojjazyčné nápisy, KGB po nocích ve velkém nezatýkala. Nebyly na nárožích vývěsky se jmény popravených, jako za Německa. Sovětská moc si nedosadila své správní orgány a neřešila život běžných lidí.
Podle vyjádření Úřadu na vyšetřování zločinů komunismu v době okupace ČSSR 21. srpna – 15. listopadu 1968 a krátce poté zemřelo, podle dosud známých údajů, celkem 131 čs. občanů, z toho asi 124 v důsledku činnosti Sovětské armády. Minimálně 5 lidí bylo zavražděno sovětskými vojáky. Další tři občané zemřeli s delším časovým odstupem na zranění způsobená do 15. listopadu 1968. Nesmíme zapomenout také na účast dalších vojsk. Pamětníci na Šluknovsku občas vzpomínají na řádění polských vojáků. Ti si dle pamětníků udělali z našich lidí takříkajíc střelnici a stihli zabít či zranit spoustu osob. Tyto oběti jsou ale přičítány Sovětům, potažmo Rusům, aby to bylo ideologicky správně napsané. Vojáci východního Německa zase přišli do severního pohraničí v uniformách wehrmachtu (unifoma NVA se od uniformy wehrmachtu lišila jen záměnou říšské orlice se svastikou za znak NDR), za zvuků pochodu „Preussen Gloria“. Pamětníci německé okupace měli alespoň na co vzpomínat.
Po vzniku Střední skupiny sovětských vojsk v říjnu 1968 zemřelo do odchodu sovětských vojáků v roce 1991 dalších nejméně 272 čs. občanů, z toho 12 bylo zavražděno. Vždy se ale jednalo o kriminální činy jednotlivých vojáků. Sovětští důstojníci se pachateli nemazlili. Jakmile se u vojáka zjistil kriminální čin, býval bez soudu zastřelen.
V srpnu 1968 bylo sovětskými vojáky s následnou asistencí KGB, případně komunistickou StB zatčeno a uneseno 6 vysokých stranických a státních činitelů a 5 vysokých funkcionářů MV. Dále bylo StB, patrně na pokyn KGB, dočasně internováno několik příslušníků StB z I. a II. správy MV, kteří byli chápáni jako zastánci obrodného procesu. Mimo to bylo sovětskými vojáky do konce okupace z nejrůznějších důvodu dočasně zadrženo nejméně 172 čs. občanů, Další jednotlivci v neznámém počtu případů byli sovětskými vojáky v letech 1968-1989 dočasně zadrženi v okolí posádek Střední skupiny sovětských vojsk v Československu. Ti byli neprodleně předáni příslušníkům SNB. O účasti KGB na těchto případech nám není nic známo, ale nelze ji vyloučit.
Není známo, že by sovětská okupační moc na našem území vypálila nějakou vesnici, nebo že by provedla popravu nějakého československého občana. Také není známo nic o tom, že by nějací občané ČSSR byly odvlečeni do sovětského koncentračního tábora.
Přes tato všechna fakta a čísla si připomínáme 21 srpen 1968 jako největší národní tragédii, ale o 15 březnu 1939 mluvíme již jen okrajově. Nebude to tím, že Rusko je ustanoveno jako nepřítel a připomínání německé okupace je díky našemu členství v Německé EU neslušné? Zhodnoťme ještě jeden nesporný fakt. Rusové (obyčejní lidé) nechovali a nechovají k Čechům nenávistné a opovržlivé postoje. Naopak, často jsou velice vstřícní s družní. Toto se ovšem o Němcích říci nedá. Jejich arogantní přístup k našim lidem a úšklebek „Tschechische schwein“, si občas leckdo vyslechne i dnes, zvláště v posledních letech. Nenávidíme Rusko za 20 let takzvané okupace (mimochodem, například v Německu jsou stejným způsobem stále přítomné armády USA a Velké Británie. Je Německo tedy také okupované?), a milujeme Německo za 6 let tvrdé okupace s výše uvedenými následky. Když ta čísla dám vedle sebe, no, nevím kdo má větší máslo na hlavě.
Dnes je často zmiňovaná unijní sounáležitost. Položme si otázku. Chovala by se EU v případě nežádoucího politického vývoje v našich zemích jinak? Vzpomeňme si na volební vítězství strany Svobodných v Rakousku v roce 1999. Tam se lidé v demokratických volbách rozhodli, že dají svůj hlas této straně, která tak volby vyhrála. Její předseda Jörg Haider se stal rakouským kancléřem. Reakce EU na tento demokratický proces byla naprosto stejná jako reakce Moskvy na obrodný proces v někdejším Československu. Jen s tím rozdílem, že EU neposlala do Vídně tanky.
Polsko, Maďarsko na základě volebních výsledků směřují poněkud jinak než je dikce Bruselu, potažmo Berlína. A nátlak, sankce a další vydírání se opakuje, akorát že se unijní ideologové poněkud poučili z chyb ideologů sovětských, kteří věci přeci jen řešili poněkud přímočaře.
Abych řekl pravdu, nesnáším jakoukoliv ideologii a z ní vycházející diktaturu. Za ideologii jsou lidé ochotni jít na barikády a bratr je ochoten zabít bratra. Zda je 21. srpen 1968 největší ponížení v našich dějinách nechám už na názoru čtenářů, ale myslím, že by stálo za to se zamyslet a nepodléhat ideologické propagandě, byť je velice propracovaná. Nakolik se totiž liší naši prounijní politici od těch, co sem zvali spřátelená vojska v roce 1968?
(msn)

Názor redakce se nemusí shodovat s názorem autora
foto: archiv

Ohodnoťte, prosím, tento článek

2 thoughts on “Trocha zamyšlení nad 21. srpnem 1968

  1. Každá strana, si vždy přihrává to, co se jí hodí. Bohužel….. Ale zvěrstva se děly, dějí a dít budou. Bohužel, ale až do doby, než nás to zahubí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *