Proč se lidé bojí návratu mrtvých? 5/5 (5)

Duchovno a mystika Události

Revenanti, zombie, vampýři jsou bytosti z říše mrtvých. Ačkoliv je každá jiná, tak jedno mají společné. Jsou to mrtví, kteří se z nějakého důvodu vrátili na tento svět a mají hrůznou podobu, či vlastnosti. Lidstvo všech kultur světa spojuje mimo jiné jedna věc a tou je právě strach z návratu mrtvých. Co na tom člověka tak děsí? Vždyť je přeci fajn, když by se nám vrátil milovaný dědeček, nebo maminka, manžel, či žena, kteří nás tak náhle opustili. Jenže ta už jen ta představa je děsivá. Otázka je proč. A na to jsme se zeptali našeho konzultanta pana Jindřicha Kuneše.
„Návrat mrtvých lidi vždy děsil. Brány smrti jsou jen jednosměrné a na to všichni spoléhali. Proto do nich lidé posílali osoby nežádoucí jako třeba zločince, nepohodlné svědky vlastních zločinů, politické odpůrce a nepřátele a doufali, že se takových zbavili na dobro. Nějak jim v tu danou chvíli nedocházelo, že se tou branou projdou jednou sami a s těmihle osobami se tam setkají. A že to setkání nebude asi zrovna přátelské bylo nabíledni. Strach z návratu mrtvých byl podmíněn nejen často špatným svědomím ze zjevné nespravedlnosti, jelikož vražda je vždy nespravedlivá, ale i strachem z pomsty. Tohle bylo pochopitelné u lidí, které jsme poslali na onen svět úmyslně. Ale u těch milovaných?
Na celou věc se musíme podívat z jiné strany. Je normální, že mrtví se nevracejí. Proč také? Jsou někde, kde je jim daleko lépe, nic je netrápí a nebolí. Alespoň v to sám věřím. Nejsem přesvědčen o abrahámovské tezi o pekle a věčném zatracení, jelikož je to nelogické. Nějakou životní modrost nabereme a utřídíme až okolo padesátky. Někdo dříve, někdo později. Berte to jako duchovní dospělost. Do té doby poznáváme a zrajeme. A na té cestě děláme chyby. Říkejme jim hříchy. Máme sice desatero, ale kdo se jím doslova řídí? Jde to vůbec? Někdo to dokáže. Ale většina ne. Chce si vyzkoušet některé věci, jelikož hřích je často vzrušující dobrodružství. Nejsme tak uvědomělí, abychom věděli že něco je špatně, dokud neuvidíme, či nezažijeme důsledky. A nebavím se o Božím trestu. Tomu se říká životní zkušenost. A tu máme až právě okolo té padesátky. A chce mi někdo říct, že Bůh je skutečně tak arogantní a hloupý, že tohle neví? Že nás sestřelí za první zakopnutí? V tomhle světě se totiž ušpiní nakonec každý. Nebo zemře hlady na ulici jako bezdomovec. Pokud to tak je, tak peklo praská ve švech a v nebi se prohání vítr jen pustinou, jelikož tam nikdo není. A to je skutečně trochu nelogické.
Takže předpokládejme, že Bůh není debil a že nás nelikviduje za první blbost. To znamená, že naši mrtví jsou v klidu nebo si užívají radovánek jako ve Valhalle. Takže proč by se sem vraceli. Samozřejmě, pokud je vše v pořádku, nic toho člověka nepoutá sem, jako třeba něco nedořešeného, nebo jestli ho nepoutáme my. Ale to je věc jiná a o tom jsme tu již několikrát mluvili v jiných povídáních. Jenže tito mrtví za námi chodí tak, že se nám zjevují ve snech a o něco nás žádají, popřípadě že na daném místě „straší“ jejich duch, jelikož zůstal viset na půl cestě a nemůže tam, ani zpět. A tak využívá dostupné možnosti komunikace s námi, aby sdělil co potřebuje k volnému odchodu. Jenže to pořád nejsou ty děsivé bytosti. Takový člověk, nás totiž nepotřebuje vyděsit, ale naléhavě se s námi spojit.
Pak jsou tu tací, co odejít nechtějí. Jejich duše je poutána ke hmotě, majetku. Proto se už v Bibli říká: Blahoslavení chudí. Jejich cesta je volná, jelikož je tu nic nedrží. Ale pokud někdo miluje svůj majetek tak, že nechce se od něj odpoutat ani po smrti… Je to do značné míry jeho volba. Akorát že svou posmrtnou přítomností leckdy obtěžuje dědice toho majetku. Ale i takový člověk se dá přesvědčit, aby odešel a nestrašil tu. Sám jsem to několikrát dělal.
Ovšem ne všichni jsou tací. Někteří prostě odejít nechtějí a snaží se obejít i zákony stvoření. Duch už nemůže působit výrazně na hmotu a tak nemůže mít ani ty hmotné požitky. A tak se občas snaží získat i tělo. Kdybychom mohli vidět duchy, tak bychom se divili kolik jich čeká na sebevrahy, nebo kolik jich je okolo nemocnic, kde jsou lidé v kómatu. Sebevrah se zabije a ve chvíli kdy zemře, do jeho těla někdo jiný naskočí. Někdy jsou zranění tak devastující, že to prostě nejde, ale už jsem takový případ viděl. Holka spolykala prášky a zemřela. Jenže ne tak docela. Kdosi do ní naskočil. Někdy můžeme tenhle případ rozebrat podrobně. Bylo to docela zajímavé, poučné a docela děsivé.
Tohle všechno jsou sice věci strašidelné, jelikož když máme doma ducha, tak je to poněkud zneklidňující, ale dá se to řešit celkem v klidu. Teď se dostaneme ale k těm horším variantám, které už jsou skutečný problém.
Už jednou jsem řekl, že ne vše co má lidské tělo je člověk. Člověk je duch stvořený Bohem oděný do těla. Jenže pak jsou tu zástupy jiných. Kde se vzali nevím. Nevím kdo je vytvořil. Říkáme jim souhrnně démoni, ale nejsou to démoni v pravém slova smyslu. Slovo démon pochází z řečtiny a znamená Boží sílu. Je to anděl, tedy vyšší duchovní bytost. Například Samael je démon. Satan je podle řeckořímskojudaistického pojetí démon. Jsou to andělé. Sice byli Bohu neposlušní, ale jsou to andělé.
Ti, o kterým mluvím nejsou andělé. Jsou temné duše, přijde mi jako někdo, kdo má nahradit lidi na v tomto světě. Prostě trollové. A tihle se také rodí do našeho světa v lidských tělech. A potkáváme je. Jsou to „lidé“ bez svědomí, bez citu, bez skrupulí. „Lidé“ kterým dělá potěšení ničit jiné, ubližovat, krást, ale ne z hladu a zoufalství, a třeba i zabíjet. Kolikrát jsme už takové osoby potkali? Asi mockrát. Ale i tihle umírají. Ale neodcházejí. Dělají zlo dál, jelikož k ničemu jinému nejsou. A protože to je bytost polodémonická, tak má sílu. A právě tihle jsou ti, co se často vracejí. A jejich podoba je děsivá. Jsou to ti, co se ozývají při spiristických seancích a vydávají se za naše zemřelé milované. Jsou to ti, co oživují těla sebevrahů, tedy pokud oživit jdou. A kněží našich dávných předků tyto znalosti měli. I dnešní šamané, kněží jiných kultur, ale i exorcisté tyto znalosti mají.
Proto, když mrtvý dědeček zaklepal na okno, bylo všem jasné, že je zle. Že tenhle dědeček je jiný. Vzpomeňme na příběh Svatební košile. Je to sice alegorický příběh, ale ukazuje realitu návratu mrtvého. Ten voják za živa byl asi hodný. Jinak by ho ona dívka tak vroucně nemilovala. Volala ho, a to i za pomocí modliteb. A tak se vrátil. A jaký byl? Štítil se svatých předmětů, vztahujících se k Bohu a Kristu a odvlekl onu nešťastnici na hřbitov, kde byl pohřbený, aby ji tam zabil. Možná chtěl tělo pro dalšího takového.
Existuje mnoho variant podobného příběhu. Je to totiž varování. Tihle navrátilci totiž nemají ono propojení s polem životní božské energie. Je to jako bychom byli neustále připojení ke zdroji. Jenže tihle ho nemají. Tak se musí dobíjet. A to z nás. Vysávají z nás život. Pokud je tato bytost vampirická, potřebuje krev, nebo sperma. Obě tyto substance jsou totiž z alchymistického hlediska nositelky životní síly. Všimněme si, že vampirické akty jsou vždy spojeny se sexem. A vampirické bytosti jsou proto velmi eroticky přitažlivé. Nemusí být krásné, ale vzbudí žádostivost. Jiné se zase živé strachem, nebo jinými emocemi. A podívejte se o čem je dnešní svět? O strachu, emocích a sexu. Jakkoliv zvráceném. Takže vytváření krmení pro tyhle duchovní kreatury.
Lidé se vždy báli návratu mrtvých, jelikož věděli, že to nejsou ti, jejichž podobu mají. Když to vezmu do důsledku a trochu to přeženu, tak když vám vaše milovaná ale zemřelá manželka v noci zaklepe na okno, že chce domů a milovat se s vámi, zastřelte to. Není to ona. Otázkou je, jestli to zastřelit půjde, jelikož mrtvé to už je.“
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas press

Ohodnoťte, prosím, tento článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *