Rok se s rokem sešel a i ten poslední se nachýlil ke svému konci. Proč o tom mluvíme teď a ne ke konci prosince? Protože za týden máme opět Samain. Už je název tohoto svátku dýchá tajemnem. A není se čemu divit. Především to ale byl po naše předky konec roku a počátek nového.
O tomto svátku jsme napsali již mnoho. Letos jsme se rozhodli pro samainské povídání s PhDr. Jindřichem Kunešem naším konzultantem věcí mezi Nebem a Zemí.
Jindřichu, naši čtenáři tě už znají, takže asi není nutné tě opět představovat. Proto pojďme rovnou k našemu tématu a tím je Samain. Jak na tebe tento svátek působí? Já osobně ho mám velice rád. Pro mne je to takový začátek vánoc. Už od dětství. Počátkem listopadu byl lampionový průvod, za měsíc Mikuláš a pak už vánoce. Ale od toho průvodu jsem už stříhal metr.
Vnímám to podobně, i když ten lampionový průvod mne do toho opravdu nenapadl. Ale každý to vnímáme po svém. Mám rád všech osm svátků ročního koloběhu, leč Samain prožívám asi nejvíc. Noc z 31. října na 1. listopad je prostě nejtajemnější noc.
Ano, i já tuto noc vnímám velmi vznešeně a tajemně. Ostatně to souvisí s jednou věcí, jenž mne drží již od dětských let a která se v tuto dobu projevuje velmi silně. Proč je ale Samain pro tebe tak tajemné období? Proč tenhle svátek považuješ za nejdůležitější?
Popisují své osobní pocity. Jak to vnímám já. Jsou lidé pro které je zase prvořadá třeba noc Yule, nebo Beltine. Každý svátek má svou náplň, svůj účel. Beltine očišťuje krajinu od smrti a démonů, Yule je zase svátkem zrození nového slunečního Boha. Proto také v tu dobu slavíme narození Krista, jelikož to není nic jiného. Staré Slunce umírá a rodí se nové s novou silou. Tím odzvonilo vládě Morany, která převzala moc právě na Samain.
Samainem končí období léta. Sklízí se poslední jablka. Lidé věděli, že po Samainu přichází Zima. Svatý Martin jede na bílém koni. Počátkem listopadu přicházel první sníh. Lidé uctili své zemřelé předky a nachystali jim při své poslední hostině podíl. Do oken se daly svíce, aby mrtví nalezli v temnotě cestu. A byla uspořádána poslední veselice, při které se dělaly různé taškařice a rej masek. To mělo svůj důvod.
Jelikož se očekávala nouze, byli vyplaceni a propuštěni čeledíni. V Zimě pro ně nebylo tolik práce. A hlavně, zbytečně by ujídali zásoby, které byly potřebné pro hospodáře a jeho rodinu. Pokud by vše proběhlo dle principu svátků celého roku, tak ženy čekaly potomky. Svátek plodnosti byl letní slunovrat a devět měsíců na to přišlo jaro. A ženy rodily. Bylo potřeba aby děti byly skoro stejně staré. Chlapci skládali zkoušky muže hromadně, ne individuálně. A to vyžadovalo stejný věk. Nehledě na to, že žena, která porodila na podzim, či začátku Zimy obvykle nepřežila a dítě s ní.
Samain je prostě přelom. Byla to poslední možnost se radovat. Lidé poděkovali bohům za úrodu, nejen tu z pole, a připravovali se na nesnáze, hlad, nemoci a smrt. To vše přinášela Zima.
Při Samainské noci se stírají hranice mezi světem živých a mrtvých. Duchové předků chodili navštěvovat své potomky. Ale s duchy dědečků přicházeli i ti démoni, trollové. V tomhle všem spatřuji tajemnost. V tom prolnutí světů. Zvyklosti které jsem popsal výše vycházejí z logiky a časové posloupnosti. Ale vymizení astrálních bran… To je něco tajemného a přitom děsivého.
Oba máme své zkušenosti se „světem za oponou“. Ale mrtví podle různých legend a zpráv přicházeli a přicházejí na náš svět stále. Takže v čem je tohle tak zvláštní?
Kdo přichází v ty jiné dny? Jsou to opravdu ti naši mrtví? Pokud ano, tak proč se jich děsíme? O tomhle jsme již před časem mluvili. To, že to vypadá jako naše milovaná zemřelá žena, či partnerka neznamená, že to je ona. Tihle revenanti mají daleko větší sílu k prolomení astrálních bran. Zvláště když jim odsud ještě nějak pomůžeme.
Jenže na Samain je to jiné. Tady dojde k prolnutí světů. Nevím proč, ale z nějakého důvodu se to stane. Naši skuteční předkové nepřijdou sem na náš svět, že by zase ožili. Oni jsou jen náhle ve dvou světech současně. Je to jako když nastane příliv a voda zatopí to, co před tím byla souš. Náhle ryby mohou plout mezi větvemi keřů. Pak voda zase odejde a ryby odnese. Snad se to dá pochopit. My jsme v našem světě, oni ve svém, ale ty světy se vyskytují na stejném místě, ve stejný čas. Proto se nás mrtví mohou náhle dotknout, mluvit s námi. Pokud o to stojíme a oni také. Ale také si nás mohou odvést. Ovšem to není zas tak běžné. Leč stává se to, ale pochybuji, že by si nás odváděl někdo, kdo ctí bohy a zákony stvoření. Spíš bych to viděl na ty, co se buď bohům protiví a stoupli si na stranu zla, nebo na nějakého trolla co si jen oblékl něčí podobu. Ovšem to je opět můj názor a nemusí být úplně přesný. Známe řadu pověstí, kdy někdo byl zamilovaný do mrtvého a dobrovolně s ním opustil tento svět. Ale co za tím skutečně bylo?
Jak nás může odvést? Může nás opravdu zabít?
Znáš písničku Dušičky od Daniela Landy?
Na dušičky pozor dejte
Do mechu v lese si nelehejte
Světy se prolnou na dušičky
Tak buďte doma a zapalte svíčky
Prazvláštní chvění mě ze spánku budí
Chladná zem studí
Však cosi mě hřálo
Cizí dívka mě po tváři hladí
A že mi to nevadí, tak se to stalo
Havraní vlasy mi bičujou líce
A já chci více
Vždyť ještě mám málo
S neznámou kráskou pak do tmy jsem spěchal
Však něco jsem nechal tam na mechu
Kampak mě vede
Kampak to běžím
Vždyť mé tělo leží tam bez dechu
Třeba takhle. Ano, může. Zvláště když mu to dovolíme. Citoval jsem slova z té písně jelikož je za prvé moje oblíbená a také vystihuje případy, které bych tu třeba i mohl zmínit. Už jsem podotkl, že je mnoho příběhů o lásce mrtvé k živému. A živého k mrtvé, či živé k mrtvému. Příběh Svatební košile zná asi každý. Podle popisu je to třeba zrovna Samainská noc, kdy si mrtvý přijde pro živou. Jenže tenhle to z lásky nečinil. Naopak.
„Pěkná noc, jasná . V tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž.
Má milá, nic se nebojíš?“
Tím bych doplnil i odpověď na tvou otázku, v čem spatřuji tajemnost Samainu.
U Samainu mi přijdou ty oslavy tak nějak komplexní, což u jiných svátků nebývá. Tam se to smrsklo jen na jistou symboliku, či dokonce velice individuální způsob oslavy. Proč to tak je?
Řada starých svátků měla hodně individuální způsob oslavy. Jsou to jisté přelomy v přírodě dané astronomickými a astrologickými jevy. Všechny mají svůj duchovní podtext který je v souladu s rytmem změn v přírodě. A i když křesťanství se snažilo některé věci eliminovat, tak to prostě nezvládlo. Takže bych nesouhlasil, že nedodržujeme principy svátků. Na Beltine se zapalovaly ohně, které očišťovaly krajinu od zbytků zla. Končilo období Zimy, probíhaly zásnuby. No, a co děláme na čarodějnice? Zapalujeme ohně a líbáme se pod rozkvetlou třešní nebo jabloní. A dokonce vycházíme ze staré tradice, že den končí a začíná západem slunce. Například.
Na Dušičky vzpomínáme na mrtvé a modlíme se za ně. Na Sv. Martina máme to poslední posvícení před Zimou a na Halloween zase máme ty masky. A tehdy to bylo v jednu noc. Posvícení bylo kvůli tomu, aby lidé nabrali trochu sádla na Zimu. Pomohlo to přežít. S těmi mrtvými jsme si to již říkali a ten rej masek? To není výmysl Ameriky. Na samainskou noc přicházeli démoni. O tom jsem se již zmiňoval. A za koho se lidé převlékali? Koho se snažili odradit? No přece ty démony. Byla to magická praktika která je měla chránit. Odradit nepřítele ze světa mrtvých. I tady se lidé oblékali za nemrtvé a démony, aby je odradili.
Lidé cítili a cítí, že Samain byl a je velmi důležitý svátek. Možná i proto zůstal zachovaný takřka v nezměněné podobě. Jen jej pod vlivem dávných křesťanských snah slavíme trochu roztříštěně.
Jak Samain slavíš ty, Jindřichu?
Večer zapálím svíci, další dám do okna, to aby tatínek našel cestu. Než ale nastane tento večer, do té doby se snažím mít vše v pořádku. Mít zaplacené účty, nemít nikde dluh. Být usmířen s Bohem, či bohy a s lidmi. S kým to jde. Udělám něco hodně dobrého k jídlu a pozvu přátele. Kdo může. Je dobré si doma uklidit a umýt nádobí. Uklidit nejen doma, ale i v sobě. Zhodnotit rok. Co bylo dobře, co špatně. Poděkovat s pokorou bohům za vše čeho se nám dostalo. Bohové nás vidí a vidí do našich srdcí. Vědí co jsme udělali špatně a co dobře. Ale neděsme se toho. Různí Biblaři mluví o trestu Božím. Za co? Že jsme zakopli? Většina našich špatných skutků je udělána ze strachu, pohodlnosti, nevědomosti. Za tohle máme být trestáni? Nemyslím si, že by bohové trestali někoho za slabost. Ovšem pokud jednal bez důvodu se zlým úmyslem… Tam si tak jistý nejsem. Já ale osobně neznám nikoho, kdo činí zlé věci cíleně se zlým úmyslem. Nikoho, kdo je uvnitř zdráv. Nemocná a zmučená duše také dokáže činit zlé věci. Z domnělé msty za žal a bolest. Taková duše ale potřebuje uzdravit a ne více zbičovat. A bohové jsou moudří. Oni vědí co je dobré.
Na Samain udělám pro někoho něco dobrého. Cílený nesobecký dobrý skutek. A může to být maličkost. Ostatně tohle bychom měli dělat každý den. Ale přiznám se, že na to také často zapomenu.
Účel je mít uklizeno a klid v srdci. Pak, 1. listopadu ráno vstaňte, i když třeba nemusíte a jděte se nadechnout ven. A vnímejte změnu. A přijměte ji. I když se vám třeba nebude líbit. Možná totiž bude chladněji. Možná bude mrznout, nebo bude mlha či pršet. Ale to je koloběh roku. Co je dobré pro jiné, nemusí být dobré, či pohodlné pro nás. Ale i tak to přijměme s pokorou, protože příště se nám to vrátí.
Samain je krásný a hluboce duchovní svátek. Jen to pochopit. Já na to také musel přijít.
Děkujeme za povídání o Samainu, Jindřichu.
I já přeji všem co tohle budou číst poznání lásky bohů. A usmívejme se na sebe navzájem. Nedovolme démonům, aby ovládli jakkoli naše srdce a duše. To mohou učinit jen skrze zlobu a zášť. A sobectví a závist. Vzpomeňme na pohádku Nesmrtelná teta.
Za čtenáře Pallas pressu si hostem naší redakce povídal Miroslav Neumaier.
Foto: Miroslav Neumaier
