Vyvolávání duchů mrtvých je druh nekromancie, kterým se lidé zabývají již od dávných dob. Už v příbězích o řeckém hrdinovi Odysseovi se popisuje tato praktika, kdy byli pomocí krvavé oběti vyvoláni mrtví z Hádu.
Pěvec Orfeus také navštívil říši mrtvých. On se však neptal na cestu či budoucnost, ale hledal tam svou lásku Eurydiku. Povedlo se mu dokonce obměkčit boha podsvětí Háda, aby duši jeho milované uvolnil a vrátil ji do života. Nikdo ovšem nemůže obejít zákony bytí a tak, i když si Orfeus svou lásku skutečně odváděl, neodvedl si zpět do světa živých.
Lidé vyvolávají duchy z různých důvodů. Někdy je to stesk po zemřelém, někdy zase touha po dobrodružství, jindy zas snaha zbohatnout. Duchové nám ale čísla do sportky neřeknou.
Je řada způsobů komunikace se „světem za oponou“ jak se záhrobí někdy říká. Záměrně neuvádíme že s mrtvými.
Asi nejčastější a poslední dobou nejznámější způsob je tabulka OUIJA. Dle záznamů leží se používání této tabulky pro komunikaci s mrtvými začalo rozmáhat v USA po občanské válce. Bylo to způsobené tím, že řada lidé přišla o své blízké a tak došlo k rozmachu spiritismu. Další důvod je ale i ten, že uzavřené černošské komunity žijící na jižanských plantážích byly z rozhodnutí seveřanských úřadů rozpuštěné, jelikož bylo zrušeno otroctví a tyto majetky byly často konfiskovány. S tímto se ale také rozšířila spiritualita s prvky woodoo původních otroků mezi běžnou populaci. Údajně nejstarší zprávy o tabulce pochází z roku 1886 z Ohia. Používání tabulky mělo úspěch , proto se pár podnikatelů rozhodlo na tomto fenoménu vydělávat. V roce 1890 tak byla založena společnost The Kennard Novelty Company, která tuto spiritistickou pomůcku prodávala.
Název OUIJA vznikl prý dala tabulce Helen Petersové, švagrové jednoho ze zakladatelů společnosti. Při seanci s tabulkou jí bylo toto sděleno, jak sama uvedla. Název a vzhled tabulky patentoval zakladatel společnosti Elijah Bond 10. února 1891 jako společenskou hru pod názvem Ouija or Egyptian luck-board „ouija neboli egyptská šťastná tabulka“.
Ouija byla prodávána zároveň jako mystické orákulum a jako rodinná zábava a získal si širokou oblibu mezi všemi vrstvami společnosti.
Samotnými spiritisty byla tabulka kritizována a označována jako nebezpečná, jelikož docházelo srze ní k velmi znepokojivým událostem. Operatéři popisovali často kontakt s podivnou bytostí, která se zprvu vydávala za volaného mrtvého, ale později odhalila svou pravou totožnost. Pod jejím vlivem docházelo občas k posednutí některých účastníků seancí. Pod vlivem působení podivných kontaktů dokonce došlo i na nejhorší a to úmrtí a vraždy. Přesto málokdo bere nebezpečnost této pomůcky v potaz. Až v roce 1973 po uvedení filmu Vymítač ďábla, ve kterém si chlapec posednutý démonem si s tabulkou hraje, začala OUIJA zajímat i církevní autority, které ji označovaly za nástroj ďábla a její používání spojovali se satanismem. V roce 1991 byla značka zakoupena společností Hasbro a stále je chápána spíše jako nástroj nevinné zábavy.
Média zabývající se touto tématikou uvádějí příběhy jako z hororu. Všechny se ale odehrávají ve Spojených státech. Stejně jako příběh Darrena Wayne Evanse. Tomu se při hrátkách s tabulkou měla ozvat bytost jménem Zozo. Posléze vyšlo najevo, že jedná o démona, který se záhy zaměřil na Darrenovu malou dceru. Darren měl zjistit, že tento démon se projevuje hlavně skrze tabulku OUIJA, kdy kontaktuje své budoucí oběti a to po celém světě. My se ale teď podíváme do Čech, jelikož to, co se děje za „velkou louží“ je sice zajímavé, leč poněkud neosobní. Ale co se děje přes ulici u sousedů…
Tento čtenářský dopis nám zaslala paní Monika z Bratislavy:
„Sledujem vás magazín už dlhšiu dobu a vidím, že sem ľudia píšu množstvo svojich tajomných príbehov. Ten môj je nielen tajomný, ale aj veľmi smutný. Buď varovaním pre ostatných.
Keď na konci osemdesiatych rokov padol komunistický režim a zo Sovietskeho zväzu neprišla rázna odpoveď ako v roku 1968, bolo nám všetkým jasné, že nastávajú nové časy. Bola som veriaca a razom som si uvedomila, že sa nemusím už skrývať, keď chcem v nedeľu do kostola. Áno, mohla som aj predtým, ale boli ľudia, ktorí vám kvôli tomu mohli poriadne znepríjemniť život a to ako v osobnej, tak aj profesijnej rovine. Moja dcéra Marika v tom čase začala študovať na strednej zdravotníckej škole Záhradnícka.
Ako to už tak býva, s novou školou prišli noví priatelia. Keďže sme v tom čase bývali v Trnave a dcérka by musela do školy denne dochádzať, bývala na internáte. Všetko bolo v poriadku. Marika prospievala ako lepší priemer, nebolo to nijako veľmi výrazné dievča. Ani chlapca ešte nemala. Na internáte si našla dve kamarátky. Nejakú Zuzanu a meno tej druhej už neviem.
S revolúciou prišli veci dobré, ale aj tie zlé. Pod vplyvom tej Zuzany sa začala Marika meniť. Neskôr som zistila, že jej Zuzana požičala Satanskú Bibliu, čo si priviezla vraj z Prahy. V tej si dievčatá čítali a ťahali si z nej rôzne pseudomúdry. A tým to všetko začalo.
Marika so svojimi kamarátkami začali holdovať okultizmu. Zuzana si priviezla z Rakúska tabuľku s písmenami na vyvolávanie duchov. Neviem čo je to posadnuté, snáď to, že sa to zrazu mohlo a nikto im to nezakazoval. Dlho mi moja dcérka nič poriadne nepovedala. Začala hovoriť až keď už bolo neskoro. Marika tým bola spočiatku úplne posadnutá, pretože im to vraj fungovalo. Skúšali vyvolávať mŕtvych príbuzných, hercov a tiež štátnikov. Vraj skúšali aj Hitlera, ale ten neprišiel.
Až raz sa stalo niečo čo aj Mariku vydesilo. Vraj sa im ozval nejaký mŕtvy. Zameral sa na Zuzanu s tým, že sa do nej zamiloval a chce ju za ženu. Potom už prestal odpovedať na otázky, len im vraj tá vec, čo ukazovala písmená jazdila po tej doske ako bez zmyslu. Stále to opakovalo dve písmená. Všetko prestalo vo chvíli, keď im vybuchla žiarovka v lampe. Dievčatá sa okamžite seansu ukončili. Ale ten duch nie.
Marika mi toto všetko povedala, keď tá ich kamarátka, ktorej meno už neviem, skočila doma zo siedmeho poschodia. Zuzana s Marikou skúšali vraj vyvolať jej ducha a opýtať sa prečo to urobila, ale vraj sa zase ozval ten duch a povedal, že si to dievča zobral k sebe a že si vezme všetkých. Zuzana zomrela mesiac na to na menigokoka. Nikto jej nedokázal pomôcť. Vedela som, že dievčatá otvorili niečo, čo nedokázali zvládnuť. A nedokázal to ani náš pán farár. Marika spáchala samovraždu mesiac od smrti Zuzany.
Nikto kto to nezažil nevie, aké to je prísť o dieťa, ktoré milujete. A nikto mi nevyhovorí, že za touto tragédiou sú hrátky s tou okultistickou tabuľkou. Nikdy to neskúšajte. Trom matkám tá pekelná vec vzala deti.“
Jako vždy když se jedná o obdobné téma, tak dáváme prostor i našemu konzultantovi panu Jindřichovi.
„Podle některých zpráv se tabulka ouija stává klíčem ke dveřím vedoucí do jiného světa. Bohužel ne zrovna toho, se kterým bychom si chtěli něco začínat. Tyto zprávy popisují, že skrze tuto tabulku mluví démon zvaný Zozo. Jak moc je to realita nedokážu odhadnout, ale mám takový zlý pocit, že je to je pravda. Ale je to jen můj pocit. Každopádně ty tři dívky něco vyvolaly a to něco bylo dost silné, aby je to dokázalo zabít.
Ouija tabulka není hračka. Je to velice nebezpečná věc. Ostatně jako každá forma spiritismu. Je to jako telefon. Zavoláte na číslo, ale ve skutečnosti nevíte kdo je na druhé straně. Tady voláte také. Uvědomme si, že mrtví, pokud jsou v pohodě, nemají potřebu s námi mluvit. Jsou v lepším světě a na ten náš vzpomínají jako na noční můru. Pokud v pohodě nejsou, tak se snaží komunikovat, jelikož jim můžeme pomoci. Ovšem ne pokaždé ten, kdo se nám při takové seanci přihlásí, je ten za koho se vydává. Když otevřeme dveře do záhrobí, tak obvykle přicházejí zlomyslné kreatury. I když voláme dědečka. Nutno si uvědomit jednu velice důležitou věc. Svět mrtvých je od nás oddělen a bohové věděli proč tak učinili. Když se mrtvý vrátí, nikdy to nedělá dobrotu. Vracet se chce obvykle ten, kdo zde něco nedodělal, má průšvih a nemůže dál, a nebo dál nechce. Prostě potížisté. A pak jsou tu také jiné bytosti. Nelidské a často pro nás zlé a nám škodlivé. Ony si tak třeba nepřijdou, jelikož škodit nám jim přijde správné. My také chodíme s puškou na lov divokých prasat a považujeme to za dobré. Co si myslí ti čuníci nás nezajímá. Pro ně jsme ale démoni, co je zabíjejí. A tyhle bytosti zkoušejí všechny možné způsoby, jak se dostat na náš svět. I lstí.
Je samozřejmě na každém, zda bude pokoušet tohle riziko. Někdo se třeba opravdu spojí s dědečkem, který zůstal někde na půl cestě. Ale jistotu nemá. Pravděpodobně se mu pod jménem dědečka přihlásí nějaký duchovní šmejd. A na to lze už jen doplatit. Jako ty tři nebohé holky.“
Vyvolávání duchů je věc skutečně nebezpečná a takovou seanci si může dovolit jen zkušený operatér, který dovede rozpoznat návštěvníka a hlavně se umí dostatečně chránit. Kdo to doopravdy umí?
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas press
