Vánoční povídání s mystikem a psychologem Jindřichem Kunešem 5/5 (1)

Duchovno a mystika Rozhovory Události

Prosinec se již láme v půli a to znamená že i advent, čas vánoční se blíží k svému vyvrcholení. Loňské a předloňské vánoce proběhly ve znamení covidu. Lecjaké rodiny to stihlo poznamenat, jelikož se jejich členové báli jeden druhého, jiní i někoho ztratili. I ty letošní vánoce budou opět něčím poznamenané. Drastická inflace, ekonomická krize, energetická krize, z medií na nás míří zbraně válečného konfliktu na Ukrajině. To vše už doléhá nejen na slabší povahy. Ale přesto. Je advent a s ním přicházejí Vánoce.

Ačkoliv se jedná původně o svátky zimního slunovratu, tak ať už oslava pohanská či křesťanská se nese ve stejném duchu. Zrodil se syn Boha. Zrodila se naděje.

My jsme se rozhodli v tento slavnostní čas uskutečnit další vánoční povídání s naším mystikem PhDr. Jindřichem Kunešem.

Vánoce. Kdykoliv se tohle slovo řekne, tak mi naskočí vzpomínky na dětství, na vánoční prázdniny, na to jak jsem zdobil stromeček, jak se doma uklízelo, maminka vařila a večer na slavnostní večeři a pak jsem musel do svého pokoje a čekal na Ježíška. Co ty? Co Vánoce znamenají pro tebe, Jindřichu?

No, to jsi mne trocho zaskočil. U nás to bylo tak nějak více prodchnuté vírou. Maminka byla Polka, také hluboce věřící katolička. Nebyla fanatik, naopak. Ale byla prostě věřící a proto u nás doma byly Vánoce skutečně o oslavě narození Krista Spasitele. Až později na studiích a pak při setkávání s dalšími lidmi studujícími magii a mystiku jsem došel k jinému pohledu na tento svátek. Je to jen křesťanská verze pohanského svátku Yule, ale to vůbec nevadí. Princip je úplně stejný. Sluneční bůh, syn boha nebes umírá, aby se znovu zrodil. A o čem jsou Vánoce? O narození božího syna. Takže tak.

Vzpomínám si jako dítě, jak jsme se s maminkou večer u stolu modlili. Měli jsme tak nějak pocit, že to maminka chce, jelikož jinak by se na nás Bůh zlobil a neměli bychom jeho požehnání. Večeře byla takový rodinný obřad. Tatínek nás každého objal a políbil. Prostě jsme byli rodina. Ale to je už dávno. Oba naši rodiče už jsou mrtví a já dnes chodím na Vánoce k Leškovi, to je můj bratr. A ten dělá to samé, co nás naučil tatínek. Každého u stolu obejme a vyzná mu lásku. Nikdy nevíte kdy to je naposledy.

To je velká pravda. Jsme tady jen na dobu určitou a nikdo nevíme jak dlouhé je vlákno života co nám sudičky utkaly. Jak vidíš vánoce dnes? Z ze svého pohledu? Třeba za poslední roky?

Co si lidé udělali z Vánoc je katastrofa. To nejdůležitější se vytratilo pod nánosem pozlátek, shonu, nervozity a mamonu. Lidé se zadlužují, aby mohli koupit drahé dárky, doma vzrůstá nervozita, hádky a vztek z pocitu, že nic nestíháme, že nic není perfektní. A proč to vlastně děláme? Kristus se narodil v chlívku na slámě. Koho chceme tím sterilním bytem uctít? Koho si kupujeme drahým dárkem, na který řada z nás prostě nemá? Milovaného člověka? A skutečně nás miluje ten, kdo po nás ten drahý dar chce, a podmiňuje tím svou přízeň?

Myslím, že největším dárkem pro všechny by bylo, kdyby se do všech domovů vrátila láska. Vždyť je úplně jedno jak bohatě prostřený je sváteční stůl, když tam nejsou ti které bychom měli milovat a kteří by měli milovat nás. Není důležité jestli máme kapra, nebo jen filé. Důležité je že nás tatínek objal a každému řekl že ho má rád. Stejně tak maminka tatínka a nás, kluky. A my zase své rodiče a sebe navzájem. To bylo přeci důležité.

Když se vrátím k té duchovní podstatě. Na Samain končí rok, přichází Zima a s ní démoni. Světy se prolnou a Zlo vkročí na náš svět. Nastává období temných nocí, mlh, dny jsou pořád kratší a kratší. A najednou dojde k obratu. Noc Yule. Ta nejdelší a nejtemnější. Ale východ slunce ráno nese nové poselství. Zrodil se Bůh. S novou silou. A dny se začínají pomaličku prodlužovat. Nejprve nenápadně, jak Bůh bojuje s Temnotou, ale ta, i když se brání, tak ví, že prohrála, že její čas je už sečtený. To jsou přeci Vánoce. Kristus je ten Bůh Slunce, syn boha nebes.

Jindřichu, vím že se nerad vyjadřuješ k politickému a ekonomickému dění, ale ty současné vánoce jsou tím prostě poznamenané. Jak tohle vnímáš ty?

Ale houby s octem. Už u těch s koronavirem jsem říkal, že to je obrovská příležitost k tomu uvědomit si, o čem tyhle svátky jsou. Pořád říkám, že to není o drahotě a shonu. Lidé stále dostávají možnost si tohle uvědomit. Tak nebudou mít ty drahé nepotřebné věci. No a. Bez nich se dá žít dost dobře. A možná lépe než s nimi. Už se opakuji, ale dar má hodnotu lásky se kterou jej dáváme. Bohu obětujeme modlitbu, v kostele, či doma zapálíme svíčku, pohané obětují víno, a něco malého k jídlu. A proč to dělají? Protože děkují. Všichni kdo tohle dělají děkují Bohu za to, co on udělal pro ně. Za každý den, za každý dotek někoho koho milují. Obyčejný kamínek daný s láskou je v duchovním světě přeměněný na hroudu zlata. Pomyslně. A to skutečné zlato dané z povinnosti, či s vedlejším úmyslem se tam promění v uschlé listí a kamení. Znáte to přeci z pohádek. Jak Trautenberg chtěl krást v hoře zlato a drahé kamení. Jenže on byl člověk bez lásky. Jen zaslepený mamonem.

Když se ve vzpomínkách vrátím domů do Opavy tak slova Ježíše Krista o tom, že kde se dva sejdou v jeho jménu tak tam on je, nabývají konkrétních obrysů. Maminka a tatínek se sešli v jeho jménu. A on tam byl s námi, jelikož u nás doma byla láska. A to je to, co lidé nemají a co jim chybí.

Když jsem ještě provozoval psychologickou praxi, tak Vánoce byly tragické. Tolik opuštěných a nešťastných lidí jsem za celý rok neviděl. No, viděl, ale na ty vánoce tohle nějak vylezlo na světlo. A s tím šly ruku v ruce deprese a sebevraždy. Na vánoce to totiž na tyhle lidi nějak dolehne. Na to, že jsou sami, že je nikdo nemiluje, že se jim rozpadla rodina. Víš, slyšel jsem hodně zpovědí a byly to někdy hrůzné výjevy z pekla. Ale nikdy to nebylo o tom, že by krachovalo podnikání. To když někdo zmínil, tak jen jako podružnou věc. To, co nejvíc chybělo byla láska. A toho co bylo nejvíc bylo opuštění a zklamání. A to jsou leckdy tak strašlivé věci, že to rozum nebere. A já si vždycky vzpomněl na písničku Janka Ledeckýho – Sliby se mají plnit o vánocích. Kdo ji nezná, ať si ji poslechne. A i ten kdo ji zná.

Koukám, že si se hodnocení současné situace poněkud vyhnul.

Jistě. Nejsem politolog, nebo aktivista. A hlavně, kdybych řekl, co si skutečně myslím, tak by nás dva zavřeli snad hned a poslali do uranových dolů. A hlavně, odmítám naskočit do toho vlaku nenávisti, který už nabírá slušnou rychlost. Jenže konečná stanice je peklo a tam už je pak jedno jestli jste toho názoru, nebo onoho. A to je zřejmě účel. Ale přeci jen jednu věc řeknu, jelikož souvisí s tím, co jsem řekl před tím. Rodina je naše pevnost proti Zlu. A pokud drží rodina při sobě, tak je nezdolná. A tohle mocichtiví totalitáři vždycky věděli. Proto se snažili tu rodinu nějak získat. Nacisti a bolševici kradli  duše dětí. Vymývali jim hlavy v Hitlerjugend nebo v Pionýru. Už tam se učili bdělosti, že Vůdce a ideologie je více než tatínek a maminka. A tak děti z Hitlerjugend byly často ochotné udat na Gestapu své příbuzné a dokonce rodiče. Stejně tak udatný a věrný sovětský pionýr Pavlík Morozov. U něj je to možná smyšlenka, ale jako legenda soudruhům postačila. Pavlík ochotně poslal svého otce na popraviště, jelikož otec nebyl dost oddán ideologii. Stejně tak i v Československu jistý Tomáš Frejka žádal veřejně trest smrti pro svého otce.

Jenže rodina to ustála, jelikož to v lidech ještě bylo a tyto dvě ultralevicové ideologie raného typu ještě rodinu podporovaly, jelikož ideologové nedocenili její nebezpečnost pro ovládnutí společnosti.

Dnes je to jiné. Dnes se útočí na rodinu ze všech směrů. Ekonomický útok způsobil, že rodiče musí pracovat dlouho, aby mohli poskytnout svému dítěti jistý standard. Tím ale nemají na něj čas a toho času se v druhé fázi zmocnili různí aktivisté přes sociální sítě. Tam a i ve školách začal ideologický útok na děti. A není jen z jednoho směru. Má mnoho barev. Však proto je jeho vlajka duhová. Homosexualismus, genderismus, vegetariánismus, ekologismus a v neposlední řadě přijímání imigrantů bez ohledu na důsledky. Táta už není táta, máma už není máma, kluk a holka jsou jen sociální konstrukty. Dnes jsi kluk, zítra můžeš být holka, stačí, že jsi se tak rozhodl, a pozítří třeba delfínek. Rodit děti mohou i muži, to jen oni se ze svého šovinismu rozhodli že nebudou a oplodnit muže může i dívka. A jak se v tomhle má dítě vyznat? Ostatně výroky jistých tváří těchto hnutí o vymýcení rodiny mluví za vše.

Člověk bez rodiny je snadno ovladatelný, jelikož nemá zázemí a lásku. Tohle mu systém nedá. Systém možná uspokojí jeho tělesné záležitosti, to znamená že ho nakrmí, dá mu zábavu a na odlehčení sexuálního přetlaku i prostitutku. Dokonce si dnes můžeme koupit i robotickou souložnici. Třeba nás bude při tom i ideologicky vzdělávat, bude-li správně naprogramována.

Lidé podlehli tlaku médií a nenávidí se dnes už uvnitř rodin. A to jen proto, že jeden má jiný názor než ten druhý a ten s tím nesprávným názorem byl již náležitě onálepkován.

Vánoce jsou svátkem rodiny. A nejen té Svaté, ale i té naší. Tatínek, maminka a dítě, nebo děti. To je to, co nás drží při životě, co něco znamená. To je základ existence člověka. A nejen jeho. Podívejte se do přírody. Nikde se nepodařilo dvěma samcům zplodit mládě. Rodina není jen u člověka. Rodinu tvoří vlci, labutě a i další zvířata. Když jedna labuť z páru zemře, druhá se ustýská. A tak je to i u dalších. Kamarád choval doma korely. Jedna zemřela. Druhá vydržela dva týdny. A to i přestože tomu ptáčkovi opatřil novou partnerku.

Tak teď nás opravdu někdo udá a zavřou nás za politicky nesprávné mínění. Co bys popřál našim čtenářům a vůbec všem lidem k Vánocům?

Lásku. Nic jiného totiž nemá význam a smysl. Jedině s láskou obstojíme před Bohem až jednou přijde náš čas. A kdy to bude? Třeba zítra. Nebo za deset let? Kdo to může s jistotou říct? Lidé, milujte se navzájem, jelikož to je přece smysl žití. Ne hromadění majetku. K čemu ten je? Zajistí nám pohodlné přebývání, ale lásku ne. Tu skutečnou lásku. I ti nebohatší a nejmocnější lidé umírají v posteli ve vlastních výkalech, jelikož jim už nefungují svěrače. A kde je jejich moc a majetek? Koupí si delší život? Uplatí Norny? Nebo zaženou Smrt? Ne. Zemřou nazí a tak i odejdou. A až stanou tváří v tvář svému soudci tak ten se jich zeptá na lásku. Kolik jí rozdali? Kolika lidem vyčarovali úsměv na tváři a osušili slzy? To není strašení. To jsou otázky, které bychom si měli pokládat celý život. A hlavně teď o vánocích. Amen.

Jindřichu moc ti děkuji za povídání a doufám, že se bude někomu líbit.

S PhDr. Jindřichem Kunešem si povídal Miroslav Neumaier

foto: Archiv

 

Ohodnoťte, prosím, tento článek

2 thoughts on “Vánoční povídání s mystikem a psychologem Jindřichem Kunešem

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *