Ačkoliv březen patří sice k jarním měsícům, tak obvykle v něm ještě sice slábnoucí, ale ještě stále pevnou rukou vládne Zima. Nejinak tomu bylo i v březnu 1645, kdy na území Českého království došlo k jedné z největších bitev války třicetileté.
Tento válečný konflikt, který by se s trochou nadsázky dal nazvat i vlastně první světovou válkou. Tohoto střetu se účastnily snad všechny evropské státy s výjimkou Ruska. Ačkoliv šlo o válku oficiálně náboženskou, jelikož šlo o střet katolických státu s těmi protestantskými, není to tak úplně pravda. Například katolická Francie bojovala na straně tábora protestantů, tak v první fázi války, zase protestantští Sasové bojovali na straně katolických Habsburků.
Válka začala v Čechách, kdy císařští místodržící začali zcela zjevně porušovat dané zákony (hlavně Majestát císaře Rudolfa II, edikt zaručující svobodu vyznání). Čeští protestantští páni 23. května 1618 přišli do královské kanceláře a byl zde uspořádán okamžitý soud který dva místodržící shledal vinnými z rušení Majestátu, nepřátelství vůči stavům i obecného blaha a označil je za odbojníky království Českého. Tito velezrádci byli odsouzeni k smrti vyhozením z oken v druhém patře, která byla kolem 16–20 metrů nad zemí. Po této v pořadí již třetí defenestraci došlo ke vpádu císařských vojsk do Čech, aby povstání bylo potlačeno.
Tři roky dokázaly oddíly stavovské armády vzdorovat síle rakouských a španělských Habsburků, podpořených navíc i armádou saského kurfiřta Johannese George než došlo k bitvě na Bílé hoře v Praze. Toto byla takzvaná „česká válka“.
Nahromadění vojsk svádělo k vyrovnávání dalších a dalších účtů. Do války se zapojily další německé státy, Dánsko, Španělsko a Francie si také rozhodly vyřešit spory, posléze se připojilo Švédsko a Anglie, která měla ostatně své spory se Španělskem. Díky zámořským koloniím se konflikt dostal i mimo Evropu. Proto můžeme mluvit o válce světové.
Na evropském bojišti hrály prim císařští. Nejprve jim velel generál Albrecht z Valdštejna, který postavil největší armádu v Evropě a dokázal s ní dojít až k severnímu moři, odkud chtěl zaútočit na Švédsko. To se potomkům Vikingů samozřejmě nelíbilo, tak přepravili svou armádu na evropské kolbiště.
Roku 1631 se odehrála první bitva u Breitenfeldu, vesnice nacházející se několik kilometrů severně od Lipska. Na jedné straně stála vojska Katolické ligy pod velením hraběte Jana Tserclaese Tillyho, na straně druhé švédská armáda posílená vojskem německých protestantů a Sasů. Této koalici velel švédský král Gustav II. Adolf zvaný Lev severu. Bitva skončila drtivou porážkou silnějších vojsk Katolické ligy.
Tato bitva se stala důležitým mezníkem třicetileté války. Byla svedena na jedné straně protřelým vojevůdcem Tillym, který se zúčastnil od svého mládí spousty válečných konfliktů po celé Evropě. Jako mladík bojoval ve španělské armádě proti nizozemským povstalcům, zúčastnil se bojů proti Turkům v Uhrách a Sedmihradsku a v neposlední řadě stál v čele císařské armády na Bílé hoře. Na straně druhé stál úspěšný vojevůdce a strůjce nového způsobu válčení, švédský král Gustav II. Adolf, který ale roku 1632 v bitvě u Lützenu padl.
V roce 1639 byla císařská armáda zatlačena až k Drážďanům armádou švédskou. Francie se Švédskem začaly připravovat mírovou smlouvu, ve které by bylo stvrzeno jejich vítězství. V roce 1642 zemřel kardinál Richelieu a na místo prvního ministra nastoupil kardinál Mazarin. O rok později zemřel také sám král Ludvík XIII. a na trůn nastoupil jeho syn Ludvík XIV., v témže roce zemřel i nejvyšší švédský důstojník, Johan Banér, a do čela švédského vojska se dostal generál Lennart Torstenson.
Švédská armáda rozdrtila tu císařskou ještě několikrát. Asi nejdůležitější bitva proběhla v březnu roku 1645 u Jankova. Během střetu švédských a císařských vojsk došlo k vypálení všech okolních vesnic, jen Jankov vypálen nebyl.
Bitva znamenala zásadní zlom v průběhu třicetileté války. Císařská armáda byla rozprášena a vrchní velitel Melchior Hatzfeld, hrabě z Gleichenu, zajat. Švédský velitel generál Lennart Torstenson pak táhl se svou armádou na Vídeň, zastavily ho však zprávy o mírovém jednání a v říjnu po neúspěšném obléhání Brna (květen–srpen) opustil české země.
V předvečer boje byla císařská vojska rozestavena do výhodných postavení podél dlouhého zalesněného hřebene. Švédové, skryti v údolí, odvážně v noci obešli císařské levé křídlo. Švédské jednotky útočily překvapivě z údolí proti strategicky důležitému vršku u Broumovic a zahnaly předvoj dragounů. Císařské jezdectvo se rozjelo z lesa přímo proti zalesněnému obsazenému vršku, rozpoutala se prudká palba. Švédové již stačili rozestavit dělostřelectvo a ze všech sil pálili do sevřených dragounských řad. Císařská jízda se nedokázala stáhnout. Byla sevřena v úzké úžlabině mezi dvěma zalesněnými vršky a nemohla ani do stran, ani zpět. Před sebou měla rybník. Hlavní část císařského jezdectva stála tedy uvězněna v úžlabině. Následky švédského ostřelování stísněných a nepohyblivých šiků byly strašlivé a stále se zhoršovaly, protože na vršek u kapličky přibývaly další a další Torstensonovy kanóny a z úžlabiny se tlačili další a další císařští jezdci. Pouze malé části císařské jízdy se podařilo protáhnout se podél rybníka a zaujmout bojové postavení, ostatní zůstali uvězněni v tlačenici, nekrytí před drtivou švédskou palbou. Poté vyrazila švédská jízda do útoku a zahnala protivníky zpět do lesa.
Císařská pěchota a dělostřelectvo byly jako posila rychle stahovány přes les k ohroženému levému křídlu. Než se stačily přesunout, narazily bez varování na švédskou pěchotu, která právě zahájila útok. Zpovzdálí bylo vidět, jak se z pahorkatého lesa napřed vyvalil kouř a hned poté císařská pěchota a jezdectvo (Rytina podle soudobé kresby očitého svědka ukazuje změť mužů těžce běžících se zbraněmi na ramenou a proudy koní s jezdci i bez nich.) Mezi stromy zůstali pouze padlí a zajatí, devět děl a všechny vozy s municí.
Švédové dál zleva útočili na nepřátelská postavení. Císařští se otočili proti útočníkům, ale ani to nepomohlo. Celou dobu je tvrdě ostřelovalo švédské dělostřelectvo, které postupovalo v několika pohyblivých skupinách a neustále se přesouvalo z vršku na vršek. Občas se jim dokonce podařilo pálit císařským přímo za zády. Dunivá střelba švédských děl zatlačovala roztrhané císařské linie stále dál, z kopce na kopec.
Jmenovaná bitva zlomila císařské armádě páteř, mimo jiné i následkem porážky bavorského jezdectva, které tvořilo pevné jádro armády císaře Ferdinanda. A ke všemu byla tato jízda jen vypůjčena přes zimu a bylo jí zapotřebí nadcházejícího jara u Rýna, až dá opět do pohybu francouzská armáda.
Tato bitva také ukončila dlouhou sérii situací, které z vojenského hlediska uvízly na mrtvém bodě. Všichni si překvapeně uvědomili, že válka dospěla ke konečnému zvratu. Lidé v císařských a katolických zemích propadali děsivým vidinám. V představách už zřeli, jak se Torstensson spojil se sedmihradskými jednotkami a zaplavuje Rakousko. Šířily se pověsti o nadcházející alianci Švédska, Holandska a Anglie a zděšený papežský nuncius Chigi v Osnabrücku (kde už se vedla zdlouhavá mírová jednání) psal, že „nezabrání-li Francie všem dalším švédským vítězstvím, způsobí sobě i katolictví takovou pohromu, která už nikdy potom nepůjde napravit“, a mínil, že pokud to dopadne hodně špatně, hrozí „katolictví úplná zkáza“.
V bitvě u Jankova zahynulo 6 500 lidí.
Ačkoliv se dá hovořit o tom, že třicetiletou válku vojensky vyhráli protestanté, tak politicky dopadla nerozhodně. Luteránské a kalvinistické německé země si udržely svou víru. V roce 1644 byla ve městech Osnabrück a Münster ve Vestfálsku (severozápadní Německo) zahájena mírová jednání. Proto se dohoda uzavřená v roce 1648 nazývá Vestfálský mír. Krom třicetileté války řešil tento mír také osmdesátiletou válku, spor mezi Španělskem a Nizozemskými provinciemi. Boje mezi Francií a Španělskem probíhaly po vestfálském míru do roku 1659, kdy byl sepsán pyrenejský mír.
Vestfálský mír znamenal příklon k absolutismu a také striktní dodržování augšpurského určování náboženství podle panovníka (cuius regio, eius religio), které bylo před válkou v některých zemích praktikováno s určitou benevolencí. Během války nastoupil nový umělecký směr, baroko, které vytlačilo renesanci a stalo se nástrojem protireformace. V zemích České koruny došlo během války a bezprostředně po ní k „době temna“ v důsledku toho, že v tomto regionu bylo zabito mnoho lidí a mnoho jich muselo odejít kvůli náboženskému přesvědčení. Jedním z nejvýznamnějších Čechů, kteří odešli, byl Jan Amos Komenský. Třicetiletá válka byla také posledním velkým náboženským konfliktem v Evropě, od této doby již nikdy neproběhla takto komplexní válka, která by se odvolávala na náboženství.
Zdroj: Wikipedia
foto: archiv
