V roce 2123, přesně za 100 let, budeme všichni uloženi k odpočinku po boku našich milovaných.
Naše domovy, o jejichž vytvoření jsme tak tvrdě bojovali, budou obsazeny úplně cizími lidmi a budou vlastnit vše, co právě teď máme. Všechno, co vlastníme, dokonce i to drahé auto, které jsme si ještě ani nekoupili, které bude nakonec sešrotováno nebo prodáno sběrateli, o kterém nikdo ještě nikdy neslyšel.
Naši potomci si nás už nepamatují. Po pravdě kolik z nás znají jméno otce svého dědečka?
Už několik let po naší smrti naše historie, fotografie a činy zmizí v zapomnění, v tu chvíli si nás budou pamatovat pouze jako portrét na něčí poličce. Nezůstane po nás žádná stopa.
Možná, že kdybychom si udělali den na přemýšlení o podstatných věcech, viděli bychom, jak pošetilá a chabá je touha mít všechno.
Byli bychom jiní lidé s novými pohledy a způsoby myšlení, kdybychom se nad tím mohli vážně zamyslet.
Snaha o více času přemýšlení nad podstatnými věcmi, na kterých skutečně záleží, bychom se vzdali všeho, kdyby to znamenalo zažít procházky, které jsme nikdy neušli, obejmutí a polibky, které jsme nikdy nedali svým dětem a svým blízkým a vtipy, které jsme si nikdy nevyprávěli. To by byly chvíle, které by nám přinesly tolik štěstí.
A my to denně promrháme lakotou, sobectvím a úspěchem.
Zdroj: internet
Přeložil: Pavel Kučera
